IV.	FORMÁTOVÁNÍ  TEXTU

Formální identita prvků dokumentu je určena jejich formátem. Všechny prvky stejného typu (například všechny obyčejné odstavce základního textu) musí být proto naformátovány v celém dokumentu jednotně. K volbě atributů formátu se primárně přistupuje z globálního hlediska – celá stránka musí působit klidným a vyrovnaným dojmem, který je jen mírně oživen nevelkým resp. pro daný účel přiměřeným počtem kontrastních prvků – titulků, obrázků apod.

Základní text   Nepotřebnější vlastností základního textu diplomové práce je dobrá čitelnost, která závisí především na použitém druhu, řezu a stupni písma. Písmo se proto volí nejčastěji patkové se stínovanými (proměnlivě tučnými) tahy, řez obyčejný a stupeň nejméně 10, spíše však 12 bodů. Celkem přijatelná jsou i bezpatková lineární písma, která však výrazněji kontrastují s bílým podkladem (více se hodí pro titulky). Zásadně se nepoužívají písma neproporcionální (se stejně širokými znaky) ani písma dekorativní.

Text v řádkách odstavce může být ve vodorovném směru zarovnán buď jen k levému okraji – na praporek – nebo k oběma okrajům – do bloku. Zarovnávání řádek odstavců do bloku musí být prováděno výhradně rovnoměrným zužováním a rozšiřováním mezer mezi slovy, nikdy se nepoužívá proměnlivé prostrkávání znaků uvnitř slov. Variabilní šířky mezislovních mezer ovšem nesmí klesnout pod polovinu šířky základní ani přesáhnout její dvojnásobek, jinak by text byl špatně čitelný v důsledku nevýrazných rozhraní slov resp. opticky roztrhaný.

Pro zvýraznění začátku odstavce se jedna nebo dvě jeho úvodní řádky odsazují od levého okraje. Tato odstavcová zarážka musí být široká jeden až dva čtverčíky, neboli 12 až 24 bodů při dvanáctibodovém stupni písma odstavce. Užší zarážky jsou málo výrazné, takže neplní svoji funkci, a zarážky širší již působí rušivě. Neúplné východové řádky odstavců musí šířku zarážky výrazně přesahovat.

Místo zarážkami nebo i současně s nimi lze odstavce základního textu oddělit i svislým odsazením, které však nesmí být příliš velké (jen asi 3 body), aby text na stránce nebyl roztrhaný. Ve vícesloupečné sazbě tudíž není tento způsob vhodný – kvůli udržení krytí řádkového rejstříku by odstavce musely být odsazeny o celou řádku.

Jednotlivé řádky základního textu se navzájem odsazují zhruba dvoubodovým prokladem – svislá rozteč řádek (kuželka) se volí asi o 2 body větší než stupeň písma odstavce. V důsledku příliš velkého prokladu je řádkování zbytečně řídké a při prokladu malém je text špatně čitelný. Výrazně menší proklad lze použít jen pro odstavce s krátkými řádkami (vícesloupečná sazba).

Uplatňuje-li se proklad řádek i na horním okraji sazebního obrazce, musí být stejná hodnota prokladu použita pro všechny odstavce textu, nezávisle na stupni jejich písma. Jen tak lze zajistit, aby horní okraje textu byly na všech stránkách a ve všech sloupcích opticky zarovnané.

Stejný proklad řádek na horním okraji sazebního obrazce

Titulky   Titulky oddílů (nadpisy) musí být přítomny ve vhodném množství a ve vhodném počtu úrovní, podle potřeb tématu, kterým se diplomová práce zabývá. Vysoká frekvence titulků však narušuje kompaktní vzhled stránky a při velkém počtu jejich úrovní jsou nepřehledné hranice oddílů. Více než tři úrovně titulků se proto používají jen v odůvodněných případech.

Pro zvýraznění titulků se používá nejčastěji tučný řez téhož písma, které je použito pro základní text, nebo i jiné písmo, které pak musí být výrazně odlišné. S rozmyslem lze použít i písma dekorativní. Stupeň písma titulku se volí obvykle větší než stupeň písma základního, přičemž vyšším úrovním titulků přísluší větší stupně písma.

Titulky VERZÁLKOVÉ mohou být sázeny i stejným písmem jako základní text. Pro zlepšení jejich čitelnosti se mezi slova vkládají místo obyčejných široké mezery a jednotlivé znaky se prostrkávají (přibližně desetinou čtverčíku). Znaky verzálkových titulků by také měly být párovány kvůli dosažení stejné optické šířky prokladu mezi nimi. Při párování se těsněji přisazují sousedící znaky s velkou optickou světlostí (viz pár VA v ukázce). Sázecí programy i dobré textové editory poskytují funkci, která provádí párování znaků automaticky.

Nestejná optická šířka prokladu nepárovaných verzálek

Pro titulky všech úrovní se obvykle používá jednotný způsob vodorovného zarovnání, nejčastěji k levému okraji nebo na svislou osu okrajů stránky. Svisle musí být všechny titulky odsazeny od předchozího textu a při větším stupni písma i od textu následujícího. Odsazení před titulkem se volí větší než za ním, ale neuplatňuje se na horním okraji sazebního obrazce. Pokud má být dodrženo krytí řádkového rejstříku, volí se obě svislá odsazení i kuželka titulku jako celočíselný násobek kuželky základního textu.

Případné podtržení titulku se aplikuje pouze pod odstavcem, ne pod jednotlivými jeho řádkami. Atributy podtržení se volí tak, aby linka nenarušovala dolní dotahy znaků a aby její tloušťka odpovídala tloušťce tahů písma titulku.

Hierarchické číslování   Titulky oddílů prvních dvou až tří úrovní (více pouze v odůvodněných případech, například v matematicky zaměřených diplomových pracích) mohou být hierarchicky číslovány. Číslo oddílu pak vyjadřuje jeho pořadí v nadřazeném oddílu vyšší úrovně. Jednou z možností rozlišení úrovní je použití různých druhů „čísel“. Pro hlavní úroveň se potom používají římská verzálková čísla (II), pro další úroveň latinkové verzálky v abecedním pořadí (B), pak arabská čísla (2), latinkové minusky (b) a případně i řecké minusky (b). Za minuskami se sází uzavírací závorka, za ostatními druhy pořadových symbolů tečka. Zbývající text titulku je od symbolu odsazen nebo oddělen jen mezerou.

Výhodnější metodou hierarchického číslování je tzv. desetinné třídění, jehož hlavní předností je maximální přehlednost. Při desetinném třídění se používají pro číslování titulků složené výrazy, jejichž prvky jsou pořadová čísla aktuálního oddílu a všech oddílů jemu nadřazených. Pořadová čísla se uvádějí v sestupném pořadí úrovní a zapisují vesměs arabskými číslicemi. Pro čísla hlavní úrovně se někdy používá i římské nebo abecední verzálkové číslování. Oddělovačem úrovní je tečka, která se uvádí i za samostatným číslem hlavní úrovně.

Nazveme-li oddíly hlavní úrovně kapitolami, oddíly druhé úrovně sekcemi a oddíly třetí úrovně částmi, pak například výraz „11.4.7“ označuje sedmou část čtvrté sekce jedenácté kapitoly.

Vyznačování   Účelem vyznačování je odlišně naformátovat takové části základního textu, které mají být vůči svému okolí opticky zvýrazněny – různé klíčové pojmy a důležité fráze. K vyznačování se nejčastěji používá jiný řez téhož písma, nejlépe kurzíva, nebo jiný druh písma. Ve druhém případě musí být vyznačovací písmo dostatečně odlišné a musí mít stejnou střední výšku (tj. výšku minusek bez horních a dolních dotahů) jako písmo základní.

Alternativně lze použít i  p r o s t r k á n í  – jednotné zvětšení prokladu znaků ve všech vyznačovaných blocích textu o jednu až dvě desetiny čtverčíku (jeden až dva body). Prostrkány musí být i okrajové mezery bloků. Pro vyznačování delších či dokonce víceřádkových bloků textu však prostrkání není vhodné.

Pro vyznačování jmen a názvů lze použít KAPITÁLKY. Minusky pak jsou ve zvýrazněném textu nahrazeny verzálkami na střední výšku písma. Nejvhodnější jsou pro tento účel speciální kapitálková písma, obsahující minusky ve tvaru příslušně zmenšených (přitom však stejně tučných) verzálek.

Zcela nevhodným způsobem vyznačování je podtržení, které přeškrtává dolní dotahy znaků a působí jako cizorodý prvek, narušující harmonii textu.

Popisky a legendy   Obrázky, tabulky, schémata a podobné prvky dokumentu mohou být opatřeny popiskem, určeným k jejich identifikaci. Popisek obsahuje stručný popis prvku a případně i číslovanou jmenovku, vyjadřující příslušnost prvku k jisté posloupnosti a jeho pořadí v ní. Například:

Tabulka 7: Indexy lomu křehkých materiálů Obrázek 14: Dělení buňky ostrým nožem

Číslované jmenovky lze využívat ke křížovým odkazům typu „viz obrázek 14 na straně 30“. Pořadová čísla se sází vždy arabskými číslicemi a může jim předcházet číslo kapitoly (prvky jsou pak číslovány v každé kapitole samostatně). Oddělovač není předepsán, používá se však obvykle tečka, lomítko nebo spojovník.

Součástí popisku smí být i legenda, obsahující například seznam v obrázku použitých označení a vysvětlení jejich významu. Jinak může být legenda umístěna i uvnitř obrázku.

Popisky a legendy se sázejí jiným řezem písma, jiným písmem nebo menším stupněm písma než základní text dokumentu. Stupeň písma legendy může být ještě menší než stupeň písma popisku.

Záhlaví a paty stránek   Pro sazbu záhlaví a pat stránek se používá zpravidla základní písmo, lze ovšem použít i písmo jiné. Záhlaví ani pata nesmí být příliš nápadné, stupeň jejich písma se proto volí nejvýše rovný stupni písma základního textu, případně ještě o bod nebo i o dva menší. Použít lze i verzálky, kapitálky, prostrkání nebo jiný než obyčejný řez písma.

Dílčí prvky záhlaví a pat se vodorovně přisazují k okrajům stránky nebo se zarovnávají na jejich svislou osu. Prvky odlišné povahy (například název práce a číslo stránky) musí být zřetelně opticky odděleny. Čísla běžných stránek knižního bloku se sází vždy arabskými číslicemi, čísla samostatně číslovaných stránek příloh mohou být sázena i římskými minuskami.

Poznámky   Poznámky, vysvětlivky a komentáře, které jsou příliš rozsáhlé nebo z jiného důvodu nemohou být vloženy přímo ke komentovanému prvku textu, se umisťují souhrnně pod krátkou vodorovnou čáru k dolnímu okraji stránky, případně do zvláštního oddílu na konci kapitoly nebo celého dokumentu. Příslušný odkaz na poznámku je vložen těsně za komentovaný prvek – za poslední písmeno komentovaného slova, za interpunkční znaménko na konci komentované věty resp. až na konec komentovaného odstavce.

Ve funkci odkazů na poznámky se převážně používají jejich pořadová čísla v rámci stránky, v rámci kapitoly nebo v rámci celého dokumentu. Speciálně ve funkci odkazů na poznámky pod čarou (umístěné na téže stránce jako odkaz) lze aplikovat i jinde nepoužívané nebo málo frekventované znaky a až tříznakové řetězce, pevně dané pořadím odkazu na stránce (například *, **, ***, †, ††, ††† pro prvních šest odkazů). Všechny odkazy se sází buď menším stupněm písma na pozici horního indexu nebo stejným stupněm písma do závorky a ostatní atributy formátu přebírají od okolního textu.

Pokud jsou texty poznámek vkládány na konec kapitoly, tvoří normální součást jejího textu – spojitě navazují na poslední řádný odstavec, od nějž jsou odděleny pouze vlastním titulkem a případnou linkou. Pro texty poznámek, které mají být uvedeny až na konci dokumentu, je nutno vytvořit samostatnou kapitolu (začínající na nové stránce) a umístit ji za poslední kapitolu řádnou. Texty poznámek pod čarou se přisazují k dolnímu okraji aktuální stránky a od běžného textu oddělují svislým odsazením o výšce zhruba dvou řádek, zvýrazněným kratší vodorovnou čarou při levém okraji (viz obrázek). Používá se základní písmo základního nebo menšího stupně v obyčejném nebo kurzivním řezu.

Příklad správné sazby poznámek pod čarou

Před textem poznámky se uvádí návěští příslušného odkazu, někdy doplněné o nějaké ohraničující znaky (například uzavírací oblou závorku). Všechna návěští by měla být zarovnána k pravému okraji nejširšího z nich. Texty poznámek se od návěští odsazují buď úzkou mezerou nebo tak, aby se jejich levé okraje kryly se zarážkami odstavců v základním textu stránky.

Texty programů   Výpisy zdrojových textů programů se sází výhradně některým z neproporcionálních písem (se stejně širokými znaky). Pouze tak totiž mohou být tištěné řádky odsazovány pomocí mezer se stejným výsledkem jako ve vývojovém prostředí programu. Kvůli úspoře místa je vhodné použit menší stupeň písma a případně i sazbu do dvou sloupců.

Uvnitř kapitol se uvádějí pouze vybrané fragmenty textu programu, nezbytně nutné pro potřeby výkladu. Kompletní zdrojový text programu se do dokumentu diplomové práce zařazuje jako příloha, při velkém rozsahu nejlépe na disketě. V každém případě musí být důkladně okomentován a přehledně upraven.

Tabulky   Obyčejný text v buňkách tabulek se sází základním písmem menšího stupně (zhruba o dva body). Záhlaví sloupců a řádek mohou být zvýrazněna například tučným řezem základního písma, kontrastním typem písma nebo podtiskem (výplní) buněk. V buňkách prvního sloupce se text zarovnává obvykle k levému okraji, v ostatních buňkách na střed. Výjimkou jsou stejnorodá čísla, která musí být ve sloupci zarovnána na desetinnou čárku.

Hierarchii bloků buněk tabulky lze vyjádřit rozdílnou tloušťkou nebo počtem linek, kterými jsou orámovány – nejvýraznější jsou pak linky na obrysu tabulky, nejméně výrazné linky základní (půl bodu a méně). Linky musí být od textu uvnitř buněk vzdáleny alespoň jeden milimetr.