III. |
SAZBA TEXTU |
Text je členěn na odstavce, řádky, slova a znaky. Znaky uvnitř slov se přisazují těsně, vizuální mezery mezi nimi jsou jejich součástí a v případě potřeby mohou být rozšířeny nebo zúženy prostrkáním. Slova se oddělují manuálně, oddělovačem je mezislovní mezera. Řádky vznikají automatickým nebo i ručním zalomením textu na potřebném místě, podle aktuální šířky sloupce sazby a odsazení řádky od jeho okrajů. Odstavce se lámou ručně vždy.
Lámání odstavců Průměrný počet řádek v odstavcích základního textu musí být dostatečný, jinak je text vizuálně roztrhaný v důsledku častého výskytu vstupních a východových řádek odstavců. Vstupní řádky totiž jsou zpravidla odsazené a východové zase neúplné. Ze stejného důvodu by neměl být příliš vysoký počet titulků, které jsou zase oddělené od okolního textu svislými mezerami. Titulky by měly být vesměs jednořádkové, aby jen mírně oživovaly vzhled stránky.
Při dělení odstavce rozhraním stránek či sloupců resp. vloženým obrázkem nesmí vznikat tzv. parchanty – osamocené řádky. Odstavec smí být rozdělen jen tak, aby v každé jeho části zbyly nejméně dvě řádky. Titulky být děleny nesmí, ani nesmí být odděleny od následujícího textu – posledním odstavcem na stránce, ve sloupci či před obrázkem nikdy nesmí být titulek.
Lámání řádek Řádka smí být zalomena mezi slovy textu a mimo titulky i uvnitř slov, dělením slova mezi jeho slabičnými částmi. Vstupní řádka a všechny vnitřní řádky odstavců základního textu musí být zalomeny tak, aby byly dostatečně plné. Řádky víceřádkových titulků zaplněny být nemusí, avšak optické těžiště odstavce titulku nesmí ležet v jeho dolní části.
Důvodem pro korekci zalomení řádek v odstavci by měl být kromě výskytu řádek řídkých (nedostatečně zaplněných) i výskyt tzv. řek. Řeky vznikají svislým či šikmým krytím mezer mezi slovy ve třech a více sousedních řádkách. Negativní estetický účinek řek roste s jejich délkou a s šířkou zúčastněných mezer.
Neoddělitelné prvky K zalomení řádky nesmí dojít před jednociferným číslem bez měrné jednotky, mezi řádovými skupinami cifer uvnitř čísla, mezi číslem a značkou měrné jednotky, mezi zkratkou akademického titulu a jménem, mezi zkratkou jména a příjmením, za dnem v číselné reprezentaci kalendářního data ani za jednopísmennou předložkou či spojkou (v nouzi je přípustnou výjimkou minuska „a“). Již při pořizování textu je proto vhodné vkládat na příslušná místa neoddělitelnou mezeru místo mezery obyčejné.
Dělení slov Podle pravidel českého pravopisu mohou být dělena pouze slova víceslabičná, a to na hranicích slabik. Pokud hranice slabik nejsou zřetelné nebo pokud existuje více možností, přihlíží se k jazykové struktuře slova. Složená slova se proto přednostně dělí ve švu (země-|koule) a od slov se zřetelnou předponou nebo se souhláskou začínající příponou se přednostně odděluje tato předpona (pře-|tlak) resp. přípona (medo-|vost). Není-li původní skladba slova v současné době již patrná, lze jej dělit na jakékoliv slabičné hranici (se-|s-|t-|ra).
Cizí slova mohou být dělena podle stejných pravidel jako slova česká, tedy podle výslovnosti v češtině (Bo-|cca-|ccio), nebo i způsobem, který je obvyklý v příslušném jazyce (Boc-|cac-|cio).
Grafickou reprezentací rozdělovníku (dělicího znaménka) je znak spojovník. Přisazuje se těsně za úvodní část rozděleného slova na konci řádky (kara-|vana) resp. i před zbývající část slova na začátku další řádky, pokud je děleno složené slovo na pozici řádného spojovníku (česko-|-anglický). Taková slova proto musí být obvykle dělena ručně, neboť sázecí programy ani textové editory většinou toto specificky české pravidlo nerespektují.
Typografická pravidla rozdělování slov jsou v některých aspektech přísnější než pravidla pravopisná. Za nevhodné se považuje takové rozdělení slova, které ponechá v jeho úvodní či koncové části méně než tři znaky (o-|hrada, ohra-|da), včetně dělicích spojovníků a znamének interpunkce. Žádná z oddělených částí slova také nesmí mít vulgární či jiným způsobem nevhodný význam (pum-|pička). Z estetického hlediska není vhodné dělit slova na posledních řádkách stránek a sloupců, v titulcích a v posledních slovech odstavců.
Negativní estetický účinek má také vysoká frekvence výskytu dělených slov. V odstavcích zarovnaných do bloku by se neměla dělená slova vyskytovat ve více než třech sousedních řádkách. Rozdělovníky (a interpunkční znaménka s velkou světlostí – tečky, čárky, uvozovky apod.) totiž tvoří na koncích více sousedních řádek tzv. žebřík, který narušuje optickou hladkost okraje sazebního obrazce. Častému dělení slov a výskytu žebříků nelze ovšem zabránit ve vícesloupečné sazbě. Některé sázecí programy proto zmírňují negativní účinek žebříků pomocí tzv. zavěšené interpunkce – při aktivaci příslušné volby jsou rozdělovníky a vybraná interpunkční znaménka „zavěšeny“ za okraj obrazce sazby.
Šířky mezer Implicitní hodnota základní šířky mezislovní mezery je součástí definice použitého písma. U obyčejných písem se pohybuje okolo třetiny čtverčíku, tj. okolo třetiny použitého stupně písma (zúžená písma mají samozřejmě zúžené i proporce mezer). Skutečná šířka mezer se pak podle potřeb zarovnání textu k okrajům řádky může měnit zhruba mezi čtvrtinou a polovinou čtverčíku (šířkou písmen „i“ a „n“). Při užších mezerách již nejsou zřetelná rozhraní slov a při mezerách širších je text opticky roztrhaný.
V typograficky ambiciózních dokumentech se sází ve zvláštních případech namísto mezislovních mezer variabilní šířky konstantní mezery úzké (čtvrtina čtverčíku) resp. široké (polovina čtverčíku). Úzká mezera náleží za čárku a za tečku, za uzavírací a před otevírací oblou uvozovku a za apostrof na konci slova (vesměs kvůli velké optické světlosti těchto znaků), před i za ampersand (&), mezi řádové skupiny cifer uvnitř čísla, mezi prvky v číselné reprezentaci kalendářního data, mezi paragraf a číslo (§ 22) a mezi číslo a značku měrné jednotky (22 m). Široká mezera se sází mezi slovy verzálkových titulků a místo chybějících cifer při zarovnávání čísel ve sloupci.
Interpunkce Základními interpunkčními znaménky jsou čárka, středník, tečka, dvojtečka, otazník a vykřičník. Přisazují se k předchozímu textu těsně a od textu následujícího se oddělují mezerou, pokud za nimi nenásleduje další interpunkční znaménko. Větná tečka se nepíše na koncích titulků a podobných prvků, které jsou od okolního textu dostatečně odděleny grafickou úpravou.
Uvozovky V českojazyčném textu jsou typograficky přípustné pouze uvozovky „dvojité oblé“ (typ 9966), ‚jednoduché oblé‘ (typ 96) a uvozovky »lomené«. Jako základní se používají jednotně v celém dokumentu buď uvozovky dvojité oblé nebo lomené a jako vnořené uvozovky jednoduché oblé.
Obecně se uvozovky přisazují k textu uvnitř těsně, avšak stýkající se vnější dvojité oblé a vnitřní jednoduché oblé uvozovky musí být opticky odděleny prostrčením („text ‚text‘ “) o velikosti jedné až dvou desetin čtverčíku (prostrčení má být zřetelné, avšak užší než mezera). Je-li v uvozovkách celá věta, píše se uvnitř i interpunkční znaménko, kterým je ukončena: „Jdu domů,“ oznámil.
Závorky Ve funkci textových závorek smí být použity závorky (oblé), [hranaté], {složené} nebo álomenéń. Znaky lomených závorek se ovšem v běžných písmech nevyskytují. Jednotně v celém dokumentu se používá jediný typ základních závorek a jiný typ závorek vnořených.
K uzavřenému textu se obě závorky přisazují těsně, zatímco od textu vnějšího se oddělují mezerou. Bezprostředně následující interpunkční znaménko se však k uzavíracímu znaku závorky přisazuje těsně. Pokud se uvnitř závorky nachází celá věta, vkládá se dovnitř i její ukončovací interpunkční znaménko.
Tři tečky Nahrazují nevyslovený text (jako pomlčka), vypuštěný text (například nepodstatnou část citátu) nebo část výčtu. Sází se znakem trojtečka (…), který má v proporcionálních písmech poněkud větší světlost než tři sousedící tečky (...). Při náhradě části výčtu se trojtečka od předchozího textu odděluje mezerou, jinak se přisazuje těsně. Větná tečka se za trojtečkou již nepíše.
Pomlčka Každé proporcionální písmo obsahuje dva znaky, které lze použít ve funkci pomlčky – širokou em-pomlčku (—) a užší en-pomlčku (–). Em-pomlčka má šířku čtverčíku čili aktuálně použitého stupně písma, šířka en-pomlčky je přesně poloviční. V české typografii nemají tyto pomlčky odlišný význam, proto je dovoleno používat jednotně v celém dokumentu kteroukoliv z nich. Na psacích strojích pomlčka chybí, proto se nahrazuje spojovníkem (-). V tištěném textu je ovšem zaměňování pomlčky a spojovníku nepřípustné.
Základní funkce pomlčky spočívá ve výraznějším oddělování větných celků, než jaké poskytuje čárka. Nesmí pak být zalomena na začátek řádky a sází se s mezerami po obou stranách: Dobré pivo – nejlépe Budvar – neodmítnu!
Dále může být pomlčkou vyjádřena nedokončená myšlenka či její nevyslovená část. Následující interpunkční znaménko se pak k pomlčce přisazuje těsně, větná tečka se však nepíše: Nech mě být, ty –! Nebylo to úplně špatné, ale –
Často se pomlčka používá místo uvozovek pro uvození přímé řeči nebo jako grafický prvek, označující položku výčtu. Smí se pak vyskytovat i na začátku řádky a odděluje se mezerou.
Jinak může být pomlčka použita také jako oddělovač mezí rozsahu a v dalších případech, kdy nahrazuje výrazy jako „až“, „od do“, „proti“ apod. Sází se pak bez mezer a nesmí být ponechána na konci ani zalomena na začátek řádky: teplotní maxima 25–28 °C, utkání Sparta–Slavia.
Spojovník Používá se pouze ve švu složených výrazů resp. jako rozdělovník při ručním dělení slov. Příklady: Rh-faktor, česko-anglický, propan-butan, bude-li. Sází se vždy bez mezer.
Lomítko Používá se pro označení dělení v úsporných zápisech zlomků (1/4) a fyzikálních jednotek (km/hod) a jako vžitý oddělovač částí různých specifických výrazů. Přisazuje se z obou stran těsně. Příklady: 1996/97 (školní rok), VŠ/SŠ (vysokoškolák nebo středoškolák), 038/551 29 64 (telefonní číslo s předvolbou). V nouzi je dovoleno zalomit výraz za lomítkem na novou řádku. Lomítko se pak uvádí znovu i na začátku řádky následující, avšak rozdělovník se nevkládá.
Lomítko může být použito také ke grafickému oddělení významově samostatných výrazů souvislého textu nebo fází popisovaného procesu. Odděluje se pak oboustranně mezerami. Pro zdůraznění grafické funkce oddělovače lze sázet i dvojice lomítek. Příklad: Maškary // Lásko! // Srdce a kříž // Pušky a děla // … (písně Karla Kryla z alba Maškary).
Zkratky Oficiální iniciálové zkratky víceslovných názvů institucí, organizací a států jsou tvořeny počátečními písmeny dílčích slov názvu. Sázejí se výhradně verzálkami, uvnitř zkratky bez mezer a bez teček: ČTK, OSN, ČR.
Vžité zkratky často používaných obecných termínů a frází (viz stručný přehled níže) se sází bez vnitřních mezer a tečka se uvádí jen na jejich konci i v případě, že se jedná o zkratku složenou.
Vžité zkratky obecných termínů a frází
|
|
Tečkou se ukončují také zkratky akademických titulů. Zkratky „CSc.“, „DrSc.“ a „h. c.“ se připojují ke jménu zprava, ostatní zleva. Jako oddělovače se používají úzké mezery a celé jméno se všemi tituly by mělo být uvedeno na jedné řádce. Neoficiální zkratky „dr.“ a „ing.“ jsou vhodné pro sazbu uvnitř vět.
Přehled oficiálních zkratek akademických titulů a vědeckých hodností
|
|
|
|
Zkratková slova čili akronymy vznikají sloučením vybraných shluků písmen ze slov názvu. Shluky jsou vybrány tak, aby zkratka byla dobře vyslovitelná a zapamatovatelná. První písmeno zkratky se zpravidla sází verzálkou, ostatní pak jednotně minuskami nebo verzálkami, podle vžitého způsobu zápisu. Jednotlivé shluky se ve zkratce navzájem neoddělují. Příklady: KRNAP (Krkonošský národní park), modem (modulátor a demodulátor), Čedok (Česká dopravní kancelář).
Dílčí prvky složených zkratek se ukončují tečkou a vzájemně oddělují úzkou mezerou. Složená zkratka nesmí být uvedena na začátku věty ani rozdělena zalomením řádky. Další tečka za větou ukončenou zkratkou se nepíše. Stejné zásady platí i pro zkracování vlastních jmen. Příklady: S. K. Neuman, Veselí n. Mor, c. b. d. (což bylo dokázat).
Datum Jednotlivé prvky zápisu kalendářního data – označení dne, měsíce a roku – se navzájem odsazují úzkými mezerami. Den a rok se vždy vyjadřují číselně (arabskými číslicemi), měsíc pak buď číselně (arabskými či verzálkovými římskými číslicemi) nebo slovně. Číselná označení dne a měsíce musí být vždy ukončena tečkami (18. 2. 1997 nebo 18. II. 1997), avšak za slovním označením měsíce se tečka neuvádí (18. února 1997 nebo 18. únor 1997).
Letopočet se uvádí ve tvaru čtyřčíslí, zkrácené označení roku ve tvaru dvojčíslí smí být uvedeno pouze za pomlčkou resp. lomítkem v zápisu rozsahu let (v letech 1997–98) resp. přelomu let (školní rok 1997/98). Zalomení řádky uvnitř data je nevhodné, před číselným označením měsíce pak vysloveně chybné.
Čas Hodiny ve spojení s minutami se v běžném časovém údaji navzájem oddělují tečkou bez mezer, minuty se vyjadřují dvouciferným číslem (9.05 hodin). V zápisech sportovních výkonů se ve funkci jednotného oddělovače hodin, minut a sekund používá dvojtečka (2:08:45,13).
Čísla V českojazyčném textu se jako oddělovač celé a desetinné části zápisu čísla používá zásadně čárka. Kvůli přehlednosti se za každou trojicí cifer v obou směrech od desetinné čárky ven z čísla sází úzká mezera, desetinná čárka se však přisazuje z obou stran těsně: 25 376,918 407. Čtyřciferná celá čísla mohou být sázena i bez mezer. Cifry telefonních a poštovních směrovacích čísel se oddělují úzkými mezerami zprava po dvojicích, avšak jediná zbylá cifra (při lichém počtu) se připojuje k sousední skupině vpravo těsně: 370 05, 551 29 64.
Ve sloupcích tabulek se stejnorodá čísla zarovnávají na desetinnou čárku. Svisle krýt se pak musí i jednotlivé číslice na stejných pozicích, proto jsou ve většině písem všechny arabské číslice stejně široké (půl čtverčíku). Zarovnání lze dosáhnout buď desetinným tabulátorem nebo vyblokováním chybějících pozic mezerami. Místo chybějící číslice se pak sází mezera široká a místo desetinné čárky mezera úzká.
Uvnitř textu má přednost slovní vyjádření malých čísel před vyjádřením numerickým (3. dům, 5krát). Těsně přisazenou tečkou se ukončuje číslo řadové. Lze-li však číslo v daném kontextu číst současně jako řadové i základní, tečka se nepíše (strana 125). Ve spojení uvnitř slov se čísla přisazují těsně, bez mezery a bez spojovníku. Výraz „krát“ smí být ve spojení s číslem (85krát) nahrazen těsně přisazeným znakem „ד (85×), ne však písmenem „x“ (85x). Těsně k číslu má být přisazeno i jeho znaménko (+5 °C). Náhražkou za znaménko minus, které se v běžných tiskových písmech nevyskytuje, může být použita en-pomlčka (–5 °C), jejíž šířka je pro tento účel vhodnější než šířka em-pomlčky nebo spojovníku.
Matematická sazba Sazba matematických rovnic a vzorců je při použití běžných textových a grafických prostředků příliš obtížná, proto se zpravidla realizuje prostřednictvím specializovaných pomůcek – editorů rovnic – které bývají součástí nebo doplňkem sázecích programů. Velmi komplikovaná jsou i vlastní pravidla matematické sazby, editory rovnic je však ve velké míře aplikují automaticky. Podrobný popis pravidel matematické sazby obsahuje například publikace [12], zde uvádím jen hlavní zásady.
Jednotlivé prvky matematické sazby musí být podle svého typu jednotně v celém dokumentu odlišeny formátem písma. Kurzívou se sází všechny volené identifikátory obecných konstant (a), proměnných (x), funkcí (f), množin (M) apod. Ve svislém řezu se naopak ponechávají standardní identifikátory (e – Eulerovo číslo, R – množina všech reálných čísel, sin – goniometrická funkce sinus atd.) a veškeré číselné literály (123), i ve funkcích mocnitelů a indexů (x3).
Identifikátory množin, vektorů a matic mohou být od ostatních prvků vzorce odlišeny také druhem písma. Pro označení množin se používají verzálky nějakého lomeného písma či psaného písma a pro vektory resp. matice polotučné kurzivní minusky resp. verzálky lineárního bezpatkového písma.
Ve funkci matematických operátorů, včetně unárních znamének plus a minus, se používají znaky sady Symbol, která obsahuje rovněž malá a velká písmena řecké alfabety. Řecká písmena A, B, E, Z, H, I, i, K, M, N, O, o, R, T, U, u, C se kvůli možné záměně s písmeny latinkovými obvykle nepoužívají.
Menším než základním stupněm písma se sází exponenty a indexy (aspoň o dva body), ještě menším indexy indexů (o další dva) a větším symboly integrálů, sum atd. (podle potřeby). Závorky se zvětšují na výšku výrazu uvnitř.
Některé prvky matematické sazby musí být navzájem odděleny mezerami. Mezery se vkládají především mezi binární operátory a jejich operandy (a + b), mezi identifikátory funkcí a jejich argumenty (sin x), mezi operační symboly (integrál, suma apod.) a k nim připojené výrazy (ň xdx) a obecně všude tam, kde by jejich absencí došlo k nejednoznačnosti nebo ke zhoršení přehlednosti rovnice. Nikdy se naopak mezery nevkládají mezi unární operátor a jeho operand (-a, n!), mezi prvek a jeho index (xi), mezi číslo a identifikátor jím násobené proměnné nebo konstanty (3x), ani mezi závorku a v ní uzavřený výraz. Editory rovnic aplikují potřebné mezery automatickým odsazením příslušných prvků.
Lámání částí rovnice do více řádek je dovoleno jen v nutných případech. Zalomení se pak provádí na hlavní úrovni struktury rovnice, zásadně ne ve strukturách vnořených (indexech, zlomcích a argumentech všeho druhu). Řádka se přednostně láme za některým z binárních operátorů relačních (=, Ł, Ţ, ...) nebo aditivních (+, Ú, Č, ...), který se pak sází i na začátku zbylé části. Již méně vhodné je zalomení za multiplikativním operátorem (´, Ů, Ç, ...) a zcela chybné mezi unárním operátorem (znaménko, Ř, Ń, ...) a jeho operandem.
Abecední řazení Při sazbě některých seznamů hesel (například rejstříku) je požadováno jejich vzestupné abecední seřazení. Hesly jsou obecně libovolné řetězce textu, které mohou obsahovat kromě písmen i interpunkční znaménka, mezery, číslice a různé symboly.
Vzájemné pořadí dvou porovnávaných řetězců v seznamu je dáno vzájemným abecedním pořadím prvních znaků, ve kterých se řetězce liší. Nejmenší pořadí má znak chybějící („červen“ se řadí před „červenec“) resp. mezera. Dále následují interpunkční znaménka a symboly, číslice a nakonec písmena. Vzájemné pořadí číslic je numerické – první je nula, poslední devítka. Písmena se řadí podle abecedy příslušného jazyka, verzálky a minusky se však nerozlišují.
Při řazení českojazyčného textu je nutno brát v úvahu existenci spřežky „ch“, která se řadí jako samostatné písmeno (mezi písmena „h“ a „i“). Česká abeceda také obsahuje řadu písmen s diakritickými znaménky. Většina z nich se při řazení nerozlišuje od příslušných písmen bez znamének, výjimkami jsou pouze písmena „č“, „ř“, „š“ a „ž“, která se řadí za ně.