Tělesná stavba jako faktor výkonnosti sportovce

Doc. PhDr. Josef Pavlík, CSc.

1. Literární přehled

1.1. Somatometrie sportovců

Oblast vědního oboru antropologie, kterou dnes nazýváme sportovní antropologií má už

více než stoletou tradici. Opomeneme-li práce některých starověkých učenců, všímajících si těl. stavby antických sportovců můžeme říci, že zvýšený zájem o morfologii sportovců přináší rozvoj sportů koncem minulého století. Např. vlivem sokolského tělocviku na stavbu těla se u nás zabýval už v 70. letech minulého století Krupička (1872)

Zajímavé jsou už tehdejší některé jeho poznatky:

„Úhrnem můžeme říci, že tělocvikem vrchní polovina trupu přibývá, dolní opět ubývá…Vytáhlý, štíhlý člověk se nikdy nestane ramenáčem, přece ale délka těla s šířkou v ladný přechází souhlas a zevnější formy zmohutněním vrstev souměrně se zakulacují… Lidé vzrůstu středního, těla zavalitého již na první pohled neohrabaně vypadají, protože tak objem zbytečně ještě množí a lehkost těla a pohybů jen ztěžují a ruší. I to se mění. Z takých lidí pilným cvičením stávají se v pravdě athletické postavy."

Z dalších významnějších je dále práce Arnolda (1896 in Novotný), který antropometricky popsal akrobaty.

Ve dvacátých a třicátých letech tohoto století vyšly důležité práce německých autorů. Kohlrausch, se zabýval somatickými zvláštnostmi mnoha set sportovců různých odvětví, mj. i nářaďovců (1923,1930in Tittel). Bach sledoval účastníky německých tělovýchovných slavností (1931,1956), Arnold pak studenty tělesné výchovy (1931). Z dalších významnějších je možno jmenovat práce Bunaka (1924), Mydlarského (1936), Škerleje (1936) aj.

Mnoho těchto autorů dochází ve svých závěrech ke stanovení jakéhosi "sportovního typu", resp. morfologického typu určitého sportu. Nejznámější v tomto směru jsou již zmíněné práce Kohlrausche, podávající antropometrickou charakteristiku 16 sportovních odvětví. Podobným způsobem popsal Bach (1926) typ atleta-pětibojaře, zápasníka a nářaďovce.

Po druhé světové válce se tělesnou stavbou sportovců zabývá stále více autorů. Všímají si nejen morfologických rozdílů proti normální populaci, ale snaží se najít i souvislosti s tréninkovým zatížením např. Mydlarski(1935), Novák (1950,1952), Novotný (1960) aj.

Z tehdejších studií charakterizujících sportovce některých odvětví uveďme úryvek z práce Nováka (1950):

"...Pro zápas se hodí spíše lidé masivní a menší, s širokými rameny a boky, velkým obvodem hrudníku i břicha a s krátkýma, ne příliš vypracovanýma nohama."

Někteří autoři si všímají i negativních stránek sportu, zvláště vrcholového. Např. v publikaci Hornof a kol. (1967) můžeme číst poněkud jednostrannou kritiku:

"...Jednostranná tělesná cvičení mohou podstatně zhoršit držení těla. Takovými cvičeními jsou...podpory na nářadí, jež bývají příčinou kulatých zad, plochého až vkleslého hrudníku, vysedlých lopatek nebo deformací dolních končetin."

Široká antropometrická měření sportovců, prováděná v bývalém Sovětském svazu, popsala Motyljanskaja (1951,1960), Kukuškin (1967), Ljassotovič (1975) aj. Důležité místo ve sportovní antropologii v poválečném období zaujímají také němečtí autoři Grimm(1958,1961) a Grebe(1962), studující mj. i vliv charakteru tréninkového zatížení a dědičných faktorů na stavbu těla.

Z našich dřívějších autorů provedli podobná šetření u volejbalistů Šabat (1947) a Novotný (1959). Podrobnou antropometrickou charakteristiku posluchačů tělesné výchovy podali Linc a Fleischmann (1965,1966), Swalus (1967), Štěpnička (1974), Riegrová (1978), Belej (1981) aj.

V šedesátých létech se základní somatometrické údaje objevují i u různých prací zabývajících se obecnou nebo speciální výkonností sportovců – zpravidla jako dokreslení komplexní charakteristiky dotyčné skupiny sportovců. Ukazuje to na skutečnost, že většina autorů považuje tělesnou stavbu za jeden z důležitých znaků, ovlivňujících motorickou výkonnost. Z četných autorů uvedeme jen některé:

Tittel (1961,1965), Grebe(1962), Merhautová(1963), Měkota (1964,1965,1971), Zaciorskij (1964), Libra (1966,1970), Juřinová (1967), Pavlík (1969,1971,1973,1973,1976), Havlíček (1970), De Garay a kol. (1974), Ljassatovič (1975) aj. Velmi významné pro rozvoj sportovní antropologie jsou v tomto období práce Štěpničky (1966,1967,1970,1976,1977 a další).

S postupným trendem snižování věkové hranice k zahájení sportovní přípravy (tzv. rané specializace) a s tím souvisejícím problémem vyhledávání sportovních talentů, objevují se koncem šedesátých let a v dalších letech práce, zabývající se také somatometrickou charakteristikou sportujících dětí a mládeže. Významné jsou z této oblasti práce Komadela a kol. (1969), Havlíčka (1970), Ulbricha (1971), Řehoře-Láníčka (1973), Pavlíka (1977), Ulbrichové (1980), Riegrové (1983) aj. Význam morfologických předpokladů k výkonnosti u mládeže, z hlediska složení těla pak charakterizovala ve svých pracích Pažízková (1971,1973), Chovanová (1983), Riegrová (1984) aj., z cizích autorů např. Drozdowski (1967), Wolanski (1970), Tittel-Wutscherk (1974) aj.

V 80.-90. Letech nacházíme poměrně mnoho studií, všímajících si tělesné stavby sportovců různých sportovních odvětví a popisujících více nebo méně podrobně jejich antropometrickou charakteristiku. Nacházíme v nich popis některých typických znaků sportovců, zabývajících se mnoho let určitou sportovní disciplínou.

Velmi dobře zdůraznila význam těchto studií Ulbrichová (1980): „… kromě tělesné výšky, hmotnosti a tuku je samozdřejmě řada dalších charakteristik, typických pro jednotlivé druhy sportu – některé parametry mohou být ovlivněny specifickým zatížením i když ve struktuře výkonu nemusí hrát podstatnou roli – např. obvod a tvar hrudníku,poměr šíře ramen k šířce pánve apod… Hlavním úkolem výzkumné práce v morfologii sportovce je – objasňování významu těchto charakteristik pro vlastní výkon, studium možností výběru vhodných samatických typů a možnosti jejich ovlivňování specifickým tréninkovým zatížením.“

Např. Moravec (1983) charakterizoval skokany do výšky, Čechovský (1984) orientační běžce, Pavlík (1982,1985,1991) sportovní gymnasty, Orvanova (1987) lyžaře, Scholzová (1986) volejbalisty. Sportovce tří odvětví (házené, vodního póla a atletiky – běžce) pak popsali Kovalčíková – Štulrajter- Žák (1986), vzpěrače Orvanova (1989), veslařeUlbrichová-Sukop (1992) atd.

Poznámka: Vzhledem k tomu, že je tato publikace zaměřena na studium tělesných znaků sportovců – mužů, je také přehled literárních poznatků zaměřen tímto směrem. Je však logické, že někteří z výše uvedených a kromě nich další autoři(-ky) se zabývali somatickými znaky sportujících dívek a žen. Jako příklad můžeme uvést studie Havlíčka (1970), Matějkové (1974), Malkovské (1975), Chytráčkové (1979),Ulbrichové (1983), Perečinské (1993) a dalších.

1.2. Somatotypologie ve sportovní antropometrii

1.2.1. Konstitučně typologické systémy

První pokusy o typologii tělesné konstituce, tj. o nalezení určitých typických vlastností tvaru lidského těla, jsou již velmi staré. Připisují se Hippokratovi, který jako první již ve starověku zanechal po sobě systém, dělící lidské konstituce na dva základní typy: habitus phthisicus (štíhlé, dlouhé tělo, převládající vertikální rozměry) a habitus apoplecticus (krátké, zavalité tělo, převládající horizontální rozměry). Hippokratova dělení, někdy s menšími odchylkami, se potom užívá ve starověku i středověku.

V 19. a zvláště 20. stol. vzniká celá řada typologií. Charakteristické je, že většina z nich rozlišuje tři nebo čtyři krajní typy. Mezi nejznámější typologické systémy je možno zařadit:

- Rostanův (1826 in Krajník 1944), rozlišující typ dechový, zažívací, mozkový a svalový

- Sigaudův (1914 in Tittel 1961), který je zpřesněním Rostanovy typologie – rozlišuje typ dechový, zažívací, svalově kloubní a mozkomíšní

- Kretschmerův (1921), používaný ještě po druhé světové válce u nás, rozlišující typ astenický (leptosomní), atletický a pyknický

- Bunakův (1923,1931, in Tittel 1961), který stanovil typy: stenoplastický (štíhlý), mesoplastický (střední), euryplastický (široký)

- Violův (1933 in Krajník 1944), který rozeznává typ normosplanchnický (normotyp), makrosplanchnický (brachytyp), mikrosplanchnický (longityp)

- Conradův (1941), navazující na systém Kretschmerův a kromě základních typů – pyktomorfa, metromorfa a leptomorfa – popisující i mezitypy

- Sheldonův (1940,1954), zatím nejdůkladněji propracovaný, rozlišující kromě tří vyhraněných somatotypů celou škálu různých smíšených typů (podrobněji viz dále).

Kretschmer a Scheldon se kromě toho pokoušeli i o nalezení vztahu mezi tělesnou konstitucí a psychickými vlastnostmi, tj. vytvořit „psychotypy“. Tyto vztahy však byly mnohými autory kritizovány jako neprokazatelné. Jejich analýzu moderními psychometrickými metodami provedl Wilde (1964) a prokázal, že nelze tyto závislosti potvrdit. Autoři od nich také upustili.

Kretschmerova konstituční typologie byla hojně aplikována, mj. i u nás. Z jeho publikace Körperbau und Charakter uvádíme názorné příklady jeho typů (obr.1,2,3)

Teoretickými úvahami o lidských konstitucích a typologických systémech a jejich přednostech či nedostatcích se zabývají někteří další autoři, např. Krajník (1938), Hrdlička (1939), Tolar a Šabat (1943), Pavlík (1948), Grimm (1961), Knussmann (1961), Heathová (1966), Linc a Fleischmann (1967), Prokopec (1968), Bok (1972) aj.

1.2.2. Typologie Sheldona a Heathové-Cartera

Sheldon založil svoji metodu na poznatku, že v lidské populaci neexistují pouze vyhraněné konstituční typy, nýbrž celá škála typů tělesné stavby. Studoval velké množství antropometrických dat u rozsáhlého materiálu. Na základě těchto zkušeností dospěl ke zcela novému způsobu stanovení somatotypu.

( Sheldon používá termín „somatotyp“ jako první. Je proto správné jej používat ve spojení s metodou jako nebo jaho následovníků).

V původní metodě z roku 1940 klasifikuje 5 částí těla : 1. hlava, 2. hrudní část trupu, 3. horní končetiny, 4. břišní část trupu, 5. dolní končetiny. U každé části hodnotí sílu zastoupení jedné ze tří tzv. komponent: endomorfní, mezomorfní a ektomorfní. Ve své metodě, vypracované v r. 1954 („Atlas of Men“) nehodnotí již jednotlivé části těla samostatně, nýbrž postavu jako celek. Na základě této klasifikace vytváří výsledný somatotyp, který je označen třemi čísly. První číslo označuje endomorfní, druhé mezomorfní, třetí ektomorfní komponentu. Stupnice je 7 bodová, číslo 1 značí nejmenší, číslo 7 největší možné zastoupení dotyčné komponenty v somatotypu. Toto trojčíslí se potom zanáší do názorného grafu, který má tvar zaobleného trojúhelníku (obr. 4A,B ). V jeho vrcholech jsou znázorněny extrémní typy, uprostřed typy vyvážené, uvnitř pak další mezitypy.

Sheldonovou typologickou metodu v zásadě přijali jeho následovníci Parnell, Heathová a Carter, snažili se však o její zdokonalení. Ze spolupráce Heathové a Cartera (1967) pak vznikla definitivní verze modifikované Sheldonovy metody, která nese jejich název, a která se stala nejpoužívanější metodou stanovení somatotypu. Poměrně přesné označení morfologické struktury jedince třemi čísly dává totiž možnost rozlišení velké variability typů tělesné stavby, které se v populaci vyskytuje.

Heathová s Carterem stanoví čísla jednotlivých komponent především antropometrickými údaji. Jejich metoda umožňuje určit somatotyp mužů i žen, dospělých i dětí – a to s přesností komponent na 0,5 stupně. Jejich škála pak není limitována 7 stupni jako u Sheldona, nýbrž je otevřena pro extrémní somatotypy do vyšších (v endomorfii snad až do 14 stupňů), takže počet možných somatotypů je teoreticky neomezený. Jednotlivé komponenty definují přibližně takto:

- První komponenta (endomorfie – "fat") vyjadřuje relativní tloušťku osoby, množství depotního tuku

- Druhá komponenta (mezomorfie – "muscularity") vyjadřuje svalově kosterní rozvoj, množství beztukové hmoty těla vzhledem k tělesné výšce

- Třetí komponenta (ektomorfie – "linearity") vyjadřuje relativní lineralitu, stupeň podélného rozložení tělesné masy (svalové nebo tukové). Stanoví se z výško-hmotnostního indexu dotyčného jedince.

Všechny tři komponenty pak mají kontinuum od minimálního do maximálního zastoupení.

Somatograf (obr. 5A,B ), na kterém graficky znázorňujeme umístění určitého somatotypu rozšířili Heathová s Carterem do 9. stupně, přičemž jsou v něm označeny pouze somatotypy reálně možné. Rozšíření je tedy především v oblastech kombinace vysokých stupňů endo-mezomorfních (levá část somatografu) a extrémních typů mezo- a ektomorfních.

1.2.3. Somatotypy sportovců

Zařazování sportovců do různých typologických systémů nemá tak dlouhou tradici jako somatometrická měření. Počátky konstituční typologie, aplikované na sportovce, pozorujeme až po 1. světové válce, kdy otypovali některé sportovce Bunak (1927) a Kretschmer (1936) pomocí svých typologií.

V poválečném období se začala uplatňovat metoda Sheldona. První závažnější práce tohoto druhu je Curetonova studie somatotypů 22 atletů, plavců a gymnastů zjednodušenou Sheldonovou metodou (probandy nefotografoval) na OH v Londýně 1948. Taner (1964) na OH v Římě pak provedl zařazení 137 olympioniků do Sheldonova grafu. Zjistil, že vítězové soutěží měli hodnotu mezomorfní komponenty označenou nejméně pátým stupněm. K podobným závěrům došel Carter (1969), který otypoval se spolupracovníky 1265 vrcholových sportovců na OH 1968 v Mexiku. Conradovu metodu k typologii sportovců používal v Německu Wutscherk (1969).

Největší zásluhu o seznámení s metodologií a aplikací typologie Sheldona a Heath-Cartera má u nás Štěpnička (1967, 1970 a dále). Se spolupracovníky provedl poprvé u nás široká měření vrcholových sportovců různých sportovních odvětví Sheldonovou metodou (Štěpnička1970) – celkem 613 probandů ( z tohoto počtu autor této publikace měřil soubor 58 sportovních gymnastů). Další studie Štěpničky (1974) popisuje podle metodiky Heath-Carter somatotypy 654 sportovců 14 různých odvětví.Významná je dále práce Štěpnička-Chytráčková-Kasalická-Kubrychová (1979), která publikuje výsledky měření 321 ženy a 543 mužů – studentů tělesné výchovy FTVS v Praze v letech 1969-1975. Tak široká měření somatotypů u nás od té doby nebyla provedena.

V 80.-90. letech bylo u nás publikováno poměrně mnoho studií popisujících somatotypy sportovců a sportovkyň. Například Kosová (1983) popsala somatotypy basketbalistů, Chovancová-Pataki-Vavrovič (1983) somatotypy vzpěračů – dorostenců, Pavlík (1996) somatotypy ultramaratonců. Vývojovou studii 9-16 letých gymnastů publikoval Pavlík (1982). Studenty tělesné výchovy pak popsala Kovalčíková a kol. (1986) a Riegrová-Vodička (1992). Studie o vztahu somatotypu a výkonnosti publikovala Orvanova (1989), Chytráčková (1979), Riegrová (1992) aj. Ojedinělé je však v naší literatuře longitudinální autorovo sledování vrcholových sportovních gymnastů, mládeže i dospělých, po dobu více než 20 let, které je podkladem pro tento spis (Pavlík 1971, 1973, 1977, 1982, 1985, 1991, 1993 aj.).

2. Vlastní výzkumná měření – cíle, metody, soubory

V našich vlastních výzkumných pracích, publikacích a ústních sděleních, jsme se od počátku snažili o určité globální komplexní posouzení somatických znaků vybraných sportovců (především gymnastů) i nesportovců. V určování somatotypů jsme, kromě prvních publikací ze začátku 70. let (1971) kdy byla používána původní Sheldonova typologie, aplikovali Heath-Carterovu metodiku.

Měření somatotypu člověka metodou Heath-Carter má svoji přednost v jednoduchém znázornění postavení jedince v celém spektru možností stavby lidského těla. Zasvěcený

odborník, trenér apod. si může z umístění konkrétního sportovce v somatografu učinit rychlou

představu o základních znacích, přednostech či nedostatcích jeho tělesné stavby.Toto souhrné označení typu je však současně spojeno s určitým zjednodušením – setřením některých detailů morfologie jednotlivce, mnohdy důležitých právě pro určitý specifický motorický výkon. Proto jsme se ve svých měřeních zaměřili také na sledování dalších somatometrických parametrů. To nám pak umožnilo detailnější pohled na typické zvláštnosti tělesné stavby sportovců (i nesportovců), mládeže i dospělých.

Velká většina prací z oblasti sportovní antropometrie je výsledkem jednorázových šetření sportovců, ať už dospělých nebo dětí a mládeže, která nemohou postihnout vývojové změny, event. zvláštnosti těchto změn. Ke konci 70. let (Pavlík 1977 a dále) jsme proto prováděli pravidelná longitudinální měření mladých gymnastů od dětského věku, jimiž jsme chtěli tyto změny zachytit a popsat.

2.1. Cíle a úkoly výzkumu

Z našich uvedených záměrů je možno stručně formulovat cíle a úkoly, které jsme si vytýčili. Cílem našich výzkumných měření bylo charakterizovat tělesnou stavbu našich vrcholových sportovních gymnastů a současně zjistit ontogenezi vývoje jejich charakteristických tělesných znaků od dětského věku do dospělosti. Hlavní parametry somatických znaků gymnastů pak porovnat s hodnotami vykazovanými běžnou populací, resp. jinými sportovci.

Z těchto cílů pak vyplývaly konkrétní úkoly:

- stanovit somatotypy gymnastů nejvyšší, resp. vrcholové sportovní úrovně

- provést u nich současně další podrobnější antropometrické vyšetření

- obdobná měření provést u dalších skupin – u souboru nesportující populace a souboru studentů tělesné výchovy, jako zástupců různých sportovních odvětví

- longitudinálním sledováním skupiny vybraných dětí se pokusit o charakteristiku vývojových změn v průběhu jejich biologického růstu a současného intenzivního sportovního tréninku

- z měření provedených na počátku 70. let a v průběhu 90. let zjistit, vyskytují-li se ve stavbě těla vrcholových gymnastů s odstupem cca 25 let rozdíly v některých ukazatelích

- z výsledků vlastních měření a konfrontací s jinými autory formulovat poznatky o vztahu tělesné stavby a dlouhodobého sportovního tréninku.

2.2. Použité metody výzkumu

V našich měřeních byly aplikovámy metodiky běžně používané v somatometrii a v somatotypologii (Fetter 1967, Heath-Carter 1967). Uvedeme proto jen stručný výčet a stručný popis použitých metod.

2.2.1. Antropometrické charakteristiky

a) Základní somatické rozměry

Tělesná výška – je vertikální vzdálenost nejvyššího bodu na temeni hlavy od podložky. Měřili jsme v předepsaném postoji u stěny, s přesností na 0.5 cm

Tělesná hmotnost – byla použita páková váha, proband oblečen jen ve spodním prádle, přesnost měření 0,1 kg

b) Obvodové rozměry

Obvod hrudníku – pásová míra probíhá vzadu těsně pod dolními úhly lopatek, vpředu těsně nad prsními bradavkami. Měřili jsme, stejně jako ostatní obvodové míry s přesností 0,1 cm. Ve většině šetření jsme doplňovali také obvody hrudníku v exspiriu a v inspiriu.

Obvod břicha – pásová míra probíhá vodorovně ve výši pupku

Obvod gluteální – měří se ve výši nejmohutněji vyvinutého hýžďového svalstva

Obvod paže – měří se uprostřed paže mezi loktem a nadpažkem, paže volně visí

Obvod paže kontrahované – paže je pokrčená (přibližně 90 stupňů), flexory i extenzory paže jsou v maximálním napětí, měří se v místě největšího vyklenutí svalstva

Obvod předloktí – měříme v místě nejvíce vyvinutých svalů předloktí (asi 1/4 délky pod loketním kloubem)

Obvod stehna gluteální – měříme při mírném rozkročení probanda těsně pod rýhou gluteálního svalstva

Obvod stehna střední – měříme uprostřed délky stehenní kosti

Obvod lýtka – měříme v místě největšího vyklenutí lýtkového svalu

c) Šířkové a délkové rozměry

Šířka biakromiální (šířka ramen) je vzdálenost mezi nadpažky. Jako měřidlo používáme torakometr nebo pelvimetr. Měřili jsme s přesností 0,5 cm.

Šířka bikristální (šířka pánve) je vzdálenost mezi pravým a levým nejvzdálenějším bodem horní hrany kosti kyčelní. Měříme stejnými měřidly, se stejnou přesností.

Rozpětí paží – je vzdálenost koncových bodů prostředních prstů na pravé a levé ruce při upažení. Probandi stojí zády u stěny, upaží s dotykem hřbetů rukou na stěně, prostřední prst jedné ruky se opírá o pevnou hranu (nulový bod), druhá ruka je položena na papírové míře na stěně. Odečítáme s přesností 0,1 cm.

Výška v sedě – je to vzdálenost nejvyššího bodu na temeni hlavy od rovné podložky, na které proband vzpřímeně sedí

Délka dolních končetin – je rozdíl mezi tělesnou výškou probanda a jeho výškou v sedě

d) Indexy a relativní rozměry

Hodnoty se vypočítávají poměrem (dělením) dvou příslušných somatometrických hodnot

- Index biakromiální šířky k výšce těla

- Index bikristální šířky k výšce těla

- Index obvodu hrudníku k výšce těla

- Index obvodu paže k výšce těla

- Index obvodu břicha k výšce těla

- Index obvodu gluteálního k výšce těla

- Index obvodu stehna k výšce těla

- Index obvodu lýtka k výšce těla

- Index akromiokristální: (šířka bikristální * 100): šířka biakromiální

- Index tělesné plnosti (Rohrer): (hmotnost v gramech * 100): výška v cm3

2.2.2. Měření somatotypu

Pro stanovení somatotypu metodou Heath-Carter je třeba provést antropometrická měření, hodnoty pak zanést do příslušných protokolů a pomocí nich vyhodnotit stupně jednotlivých komponent. Způsob vyhodnocení v protokolech je publikován autory: Heath-Carterem (1967) u nás pak Štěpničkou (1970, 1972) aj., nebudeme jej proto popisovat. Potřebné jsou některé somatometrické údaje, jejich metodika je popsána výše: tělesná výška, těl. hmotnost, obvod paže kontrahované, obvod lýtka. Dále se měří 2 kostní rozměry a 4 kožní řasy.

Epikondyly humeru – měří se speciálně upraveným posuvným měřítkem na dolním konci kosti pažní (u loketního kloubu), proband má paži v úhlu 90°, přesnost 0,5 mm

Epikondyly femuru – měří se stejným měřidlem, proband sedí na židli, stehno a bérec svírají úhel 90°a měří se na dolním konci stehenní kosti (u kolenního kloubu), přesnost měření je 0,5 mm

Kožní řasa nad tricepsem – měří se tloušťka kožní řasy na pravé paži vzadu uprostřed mezi loktem a nadpažkem

Kožní řasa pod lopatkou (subscapulární) – měří se pod dolním úhlem lopatky, vytažená řasa směřuje šikmo dolů

Kožní řasa suprailiakální – měří se asi 3 cm nad pravým trnem kyčelním

Kožní řasa na lýtku – měří se v místě největšího vyklenutí trojhlavého lýtkového svalu

Všechny kožní řasy byly měřeny kaliperem české výroby zn. Somet (který má stejné vlastnosti jako kaliper harpendenský), přesnost měření byla 0,1 mm.

2.3. Sledované soubory

Měření o která se budeme v dalších částech této publikace opírat, probíhala téměř tři desetiletí. Zahrnují jak jednorázová průřezová šetření, tak longitudinální sledování vybraných jedinců. Ve výsledkové části budou soubory stručně charakterizovány, omezujeme se zde jen na výčet skupin, jejichž výsledky jsou zahrnuty do této práce:

1. Soubor vrcholových sportovních gymnastů z r. 1968-70, n=58

2. Soubor studentů tělesné výchovy Pedagogické fakulty v Brně z r. 1968-69, n=46

3. Soubor 11-13 letých mladých sportovních gymnastů Tréninkového střediska mládeže v Brně z r. 1974, n=23

4. Soubor 11-13 letých nesportujících chlapců z r. 1974, n=37

5. Soubor 9-16 letých sportovních gymnastů TSM v Brně z r. 1974-1980, n=17

6. Soubor longitudinálně sledovaných sportovních gymnastů 11-20 letých z r. 1980-1991,n=11

7. Soubor sportovních gymnastů – reprezentantů ČSSR z r. 1968-1969, n=14 a reprezentantů ČSFR z r. 1993-96, n=12

8. Soubor ultramaratonských běžců z různých zemí z r. 1993, n=22 mužů, 5 žen

3.Výsledky vlastních výzkumných měření

Naše výzkumné měření souborů gymnastů a dalších referenčních souborů jsou - jak již bylo uvedeno - časově rozsáhlá (cca 25 let). Zahrnují jak některá jednorázová měření, tak sledování longitudinální a byla zaměřena především na sportovní gymnasty. Věnujeme proto nejprve pozornost příslušníkům tohoto odvětví.

3.1. Somatická charakteristika sportovních gymnastů 1969

Naše první souhrnná studie postihuje soubor sportovních gymnastů z let 1968-1969. Je to soubor který zahrnoval téměř 90% všech jedinců, kteří v době měření aktivně závodili a dosahovali úrovně tehdejší I.a mistrovské výkonnostní třídy (n=58). Průměrná doba jejich závodní činnosti byla 9,07 roků, průměrný věk 22,40 roků.

Jako referenční soubor pro porovnávání somatických znaků byla zvolena skupina studentů Pedagogické fakulty v Brně. Byli do ní zahrnuti studenti 1.-3. ročníku, kromě všech studentů oboru tělesná výchova a kromě čtyř nositelů I.a mistrovské třídy v některém sportu. Byl to tedy soubor nesportovní populace, průměrný věk = 20,80 roků, n=83 (Pavlík 1971)

3.1.1. Somatometrie

Přehled zjištěných somatometrických dat, který uvádíme v tabulce 1, ukazuje již na první pohled na některé somatické zvláštnosti a rozdíly mezi našimi skupinami.

TABULKA 1

Somatometrické hodnoty gymnastů a studentů

Somatický znak

Gymnasté

x s

Studenti

x s

t-test

významnost p=0,01

Těles. výška

Těles. váha

Výška v sedě

Délka dol. končetin

Rozpětí paží

Šířka biakromiální

Obvod hrud. v norm. pol.

Obvod hrud. při insp.

Obvod hrud. při exsp.

Amplituda hrudníku

Obvod břicha

Obvod gluteální

Obvod paže vol. vis., pr.

Obvod paže vol. vis., l.

Obvod paže ve skrč., pr.

Obvod paže ve skrč., l.

Obvod předloktí, pr.

Obvod předloktí, l.

Obvod stehna, pr.

Obvod stehna, l.

Obvod lýtka, pr.

Obvod lýtka, l.

170,23

67,02

89,36

80,68

175,59

39,12

97,69

102,84

94,03

8,80

75,84

89,78

32,09

31,85

35,66

35,21

28,71

28,60

53,54

53,17

36,68

36,78

3,95

4,16

2,11

3,39

6,57

1,94

3,39

4,06

3,43

2,81

3,22

4,15

1,81

1,66

2,07

1,89

1,25

1,18

2,10

1,82

1,76

177,9972,75

92,00

85,95

179,81

39,72

93,75

97,28

91,25

6,04

79,79

97,91

28,96

28,57

31,97

31,01

27,63

26,94

55,98

55,61

37,19

37,11

6,43

8,79

3,84

4,78

8,69

2,95

5,54

5,32

5,20

1,83

5,78

5,10

2,38

2,74

2,65

2,87

1,60

1,84

4,01

4,15

2,40

2,31

8,003 významný

4, 515 významný

4,671 významný

7,091 významný

3,066 významný

1,330 nevýznamný

4,720 významný

6,570 významný

3,503 významný

6,975 významný

4,616 významný

9,852 významný

8,280 významný

7,962 významný

8,692 významný

9,568 významný

4,241 významný

5,901 významný

4,072 významný

4,027 významný

1,336 nevýznamný

0,901 nevýznamný

Porovnání dvou základních údajů – tělesné výšky a tělesné hmotnosti – potvrzuje poznatek, že gymnasté vyšších výkonnostních tříd jsou menšího vzrůstu a mají nižší váhu proti ostatní průměrné populaci. Poměrně malá směrodatná odchylka svědčí současně o vysoké homogennosti těchto dat u gymnastů. (To platí prakticky i u všech dalších znaků). Rozdíl v tělesné výšce se pochopitelně projevuje i v podstatných rozdílech u výšky vsedě a u délky dolních končetin.

Jiný je však poměr u obvodových měr hrudníku a paží. V těchto rozměrech naopak gymnasté vysoce (statisticky významně) převyšují studenty. Přitom však biakromiální šířka je u nich v absolutní hodnotě menší. To dokazuje, že gymnasté se v průměru nevyznačují zvláštní šířkou ramen – přesněji skeletu pletence ramenního, neboť hodnoty jsou naměřeny na bodech kostry – ale mají vysoce rozvinuto především svalstvo hrudníku a paží.

Nejlépe tyto vztahy vyjadřují relativní hodnoty, které porovnávají naměřené hodnoty s tělesnou výškou (tab. 2). Podle Brugschova rozdělení spadají průměrné hodnoty biakromiální šířky u obou skupin do kategorie „se středně širokými rameny“, v relativních hodnotách obvodu hrudníku se však gymnasté řadí do kategorie „ se širokým hrudníkem“, kdežto studenti do kategorie „se středně širokým hrudníkem“. Obdobně je tomu u všech obvodových měr horních končetin, u nichž jsou naměřené hodnoty gymnastů signifikantně vyšší.

V rozměrech dolní části trupu dosahují naopak gymnasté nižších průměrných hodnot. Zvlášť charakteristický je pak poměr gluteálního obvodu k obvodu hrudníku (gymnasté 89,78:97,69, studenti 97,91:93,75). Gymnasté mají podstatně užší dolní část trupu proti horní, u studentů je tomu naopak.Podobně je to u dolních končetin. Zvláště v obvodech stehen je rozdíl značný (statisticky významný) a potvrzuje, že gymnasté se vyznačují štíhlými dolními končetinami.

TABULKA 2

Relativní hodnoty některých znaků

Gymnasté

index kat.podle Brugsche

Studenti

index kat. podle Brugsche

Relativní šířka biakromiální

Relativní obvod hrudníku

Relativní výška v sedě

Relativní délka dol. končetin

Relativní rozpětí paží

22,18

57,39

52,49

47,40

103,14

Středně široká ramena

Široký hrudník

Dlouhý trup

22,32

52,66

51,69

48,29

101,02

Středně široká ramena

Středně široký hrudník

Středně dlouhý trup

Zajímavé je porovnání poměrů délek horní a dolní části těla, stejně jako rozpětí paží, k celkové tělesné výšce. V tabulce relativních hodnot lze opět lépe než v absolutních hodnotách posoudit délkové poměry hlavních segmentů těla. Vyplývá z nich, že gymnasté se vyznačují relativně dlouhým trupem a kratšími dolními končetinami; také v délce paží vykazují gymnasté vyšší hodnoty proti studentům.

TABULKA 3

Rohrerův index a procento tuku

Gymnasté

Studenti

%tuku

Rohrerův index

7,54

1,36

14,34

1,29

Se somatometrickými údaji jsme současně zjišťovali i procento tuku měřením tloušťky dvou kožních řas (dle Pařízkové). Zjištěné hodnoty (tab.3) vyjadřují podle našeho mínění dosti přesně rozdíly v motorické činnosti obou skupin. Dokazuje to i porovnání s Rohrerovým indexem „tělesné plnosti“ (váha v gramech * 100 : výška v cm3), v němž dosahují gymnasté vyššího koeficientu. Z obou hodnot je zřejmé, že při podstatně nižším procentu tuku je vyšší index způsoben převážně rozvojem aktivní svalové hmoty.

3.1.2. Somatotypy

Rozmístění zjištěných somatotypů je znázorněno na obr.6 v původním Sheldonově grafu, který byl omezen sedmibodovou stupnicí. Jako referenční soubor je na obr.7 pak soubor studentů-nesportovců.

Již na prvý pohled je patrné, že u studentů se vyskytuje mnohem více různých somatotypů. Jejich rozmístění je typické pro mladou mužskou generaci, tzn. soustředěno kolem středu, s rozptýlením ke všem třem vrcholům až téměř k různým extrémním typům. Naproti tomu gymnasté tvoří v grafu velmi homogenní soubor, umístěný blízko extrémního mezomorfa.

Zajímavé je i zjištění výskytu různých stupňů jednotlivých komponent u našich souborů. Sestavili jsme je do tabulek, které ukazují frekvenci jednotlivých stupňů tří komponent, obsažených v somatotypu.

Endomorfní komponenta (tab.4), která se ve vztahu k výkonnosti uvádí jako „brzdivý faktor“, je u gymnastických somatotypů zastoupena velmi málo. Třetí stupeň se vyskytuje pouze ve třech případech, u zbývajících je to stupeň prvý nebo druhý. U studentů jsou vyšší stupně endomorfie naopak poměrně časté – čtvrtým a vyšším stupněm je označena více než polovina probandů (55,4%).

TABULKA 4

Stupeň endomorfie

Stupeň

Gymnasté

Počet příp. tj.%

Studenti

Počet příp. tj.%

66,1

28,6

5,3

1,2

20,5

22,9

41,0

12,0

2,4

Mezomorfní komponenta (tab.5) bývá označována jako rozhodující pro výkonnost (2,8,9). Naše měření to potvrdila. Ve skupině gymnastů je kromě jednoho případu u všech označena 6. nebo 7. stupněm. U průměrných cvičenců se nejčastěji vyskytují střední hodnoty (3.-5. Stupeň), pouze v pěti případech (6%) 6. Stupeň. Naopak u dvou probandů je mezomorfie označena velmi nízkým 2. stupněm.

Ektomorfní komponenta (tab.6) je zastoupena u gymnastů většinou velmi slabě, velká většina je označena 1.-3. stupněm, 4. Stupeň je výjimkou. Stejně jako u prvých dvou komponent vyskytuje se i v ektomorfii u průměrných cvičenců největší variabilita. Zjistili jsme u nich všechny stupně od prvého do šestého s nejčastější frekvencí ve 3. a 4. stupni.

Z vypočtených aritmetických průměrů jednotlivých komponent jsme nalezli i průměrné somatotypy, které jsou jakýmsi teoretickým modelem dané skupiny (tab.7). Z nich jsou na prvý pohled patrné typické konstituční znaky. Zatímco střední somatotypy studentů jsou označeny ve všech komponentách zhruba středními hodnotami (modus 4-4-3), gymnasté se od nich liší výrazným zastoupením mezomorfní komponenty; endomorfie je zastoupena velmi nepatrně. Ektomorfní složka je u většiny gymnastů označena druhým, u některých třetím stupněm, což je způsobeno zpravidla úzkou pánví a relativně štíhlými dolními končetinami. Fotografie typických představitelů našich souborů jsou na obr.8,9,10.

TABULKA 5

Stupeň mezomorfie

Stupeň

Gymnasté

Počet příp. tj.%

Studenti

Počet příp. tj.%

1,8

55,4

42,8

16,9

53,0

21,7

6,0

TABULKA 6

Stupeň ektomorfie

Stupeň

Gymnasté

Počet příp. tj.%

Studenti

Počet příp. tj.%

19,6

60,7

17,9

1,8

2,4

21,7

39,8

25,3

7,2

3,6

TABULKA 7

Průměrné somatotypy a modusy somatotypů

Průměrný somatotyp

Modus

Gymnasté

Studenti

1,4 – 6,4 – 2,0

3,5 – 4,1 – 3,3

1 – 7 – 2

4 – 4 - 3

Souhrnně se dá proto říci, že gymnasté jsou většinou mírně dysplastické typy, neboť dolní končetiny mají méně mezomorfní než trup a horní končetiny. Typické je nízké zastoupení endomorfie – u téměř 95% probandů je to 1. a 2.stupeň a jen u cca 5% 3.stupeň, který je spíše výjimkou.

Jak bylo uvedeno v kap. 1.2.2. původní Sheldonovu metodu zdokonalili Heathová s Carterem (1967,1969). Zdokonalení spočívalo mj. v rozšíření původního grafu až do 9. stupně. Na obr.11 Jsou znázorněny somatotypy našeho souboru podle této H-C metodiky (in Štěpnička 1974). Uvádíme oba grafy (obr.6,11) pro názorné porovnání. Část extrémních mezomorfních typů (stupeň 8) je přesunuta za hranici původního grafu, což bylo v Sheldonově metodice omezeno. Ostatní somatotypy jsou v podstatě nezměněny. V hodnotě

průměru mezomorfní komponenty (tab.5,7) by pak došlo k posunu na hodnotu 6,9. Vzhledem k jednotné metodice pro porovnávání s běžnou populací jsme však v tabulce ponechali původní hodnotu dle metodiky Sheldona. V ostatních komponentách nedošlo k větším odchylkám.

3.2. Somatický vývoj gymnastů od dětství do dospělosti

Jak vyplývá z předešlé kapitoly, je tělesná stavba cvičenců důležitým faktorem ovlivňujícím výkonnost ve sportovní gymnastice. Značná podobnost somatotypů gymnastů vrcholové výkonnosti ukazuje hypoteticky na skutečnost, že dlouhodobý trénink utváří určitou morfologickou strukturu.

Většina prací z této oblasti jak starších, tak novějších se však týká jednorázových průřezových šetření mladých nebo dospělých gymnastů. O longitudinálním vývoji tělesné stavby od dětství do dospělosti pod vlivem intenzivní tréninkové zátěže jsou v literatuře jen kusé informace. Pokusili jsme se proto vlastním dlouholetým sledováním získat podrobnější vývojové charakteristiky vybraných jedinců, kteří absolovují intenzivní mnohaletý gymnastický trénink.

Sledování somatických ukazatelů mladých i dospělých gymnastů jsme prováděli více než 20 let. Uskutečnili jsme průběžně somatometrická měření a stanovení somatotypu u více než stovky probandů. Z různých důvodů však mnoho cvičenců zanechává tréninku na vyšší úrovni, je tedy vždy u těchto sledování velký „odpad“ probandů. Přesto se nám podařilo získat údaje jedinců, kteří prováděli trénink až do dospělého věku.

Zachytili jsme tak vývoj celkem 11 gymnastů, kteří prošli intenzivním gymnastickým tréninkem po dobu cca 10 let. Jde většinou o brněnské gymnasty z bývalého tréninkového střediska mládeže nebo sportovní školy a střediska vrcholového sportu (nyní vesměs členové Sokola Brno I.)

Ve výsledcích uvádíme jejich somatometrickou charakteristiku od věku mezi 11. – 12. rokem, kdy už prošli určitým výběrem (průměr. věk 11,4 let) až po jejich věk mezi 19. a 20. rokem (průměr. věk 19,4 let). Komparaci těchto výsledků provádíme s údaji stejně starých jedinců populace podle Bláhy (1986).

3.2.1. Somatometrie

Hodnoty dvou základních ukazatelů (tělesné výšky a hmotnosti) potvrzují už v tomto věku známý fakt, že gymnastická mládež i dospělí gymnasté se vyznačují nižší tělesnou hmotností a tělesnou výškou proti průměrné populaci (tab.8). Vysvětlujeme to 2 okolnostmi – záměrným výběrem těchto dětí a následující selekcí v průběhu dalších let. Také všechna další data gymnastů svědčí o menší a štíhlejší postavě, ale také o tom, že jsou souborem mnohem homogennějším, což vyplývá z významně nižších směrodatných odchylek.

Poznámka: Občas se vyskytují názory v laických i odborných kruzích, že nízká tělesná výška většiny sportovních gymnastů je způsobena nadměrným zatěžováním pohybového aparátu v jejich mladším věku. Potvrdit nebo vyvrátit tento názor by vyžadovalo uskutečnění samostatného seriózního výzkumu. Naše dlouhodobá empirie však tento názor nemůže potvrdit. Mohli bychom se při tom opřít mj. o názor Sukopa (1997): „Rychlost kostního zrání je značně geneticky determinována. To ovšem neznamená, že se na konečné výšce nemohou projevit i faktory vnější, působící právě v období růstu. Nadměrné fyzické zatížení může vést k předčasnému uzavření epifyzárních štěrbin dlouhých kostí, což způsobí, že v konečném efektu má jedinec menší tělesnou výšku, než by měl mít vzhledem ke svému genetickému potenciálu. Naopak pravidelné submaximální zatížení v tlaku stimuluje růst kostí do délky a výsledkem je větší tělesná výška, než by měla být vzhledem ke genetickému potenciálu.“ Domníváme se, že v gymnastickém tréninku jde spíše o působení ve smyslu onoho pravidelného submaximálního zatížení. Mladí gymnasté i při posilování nezvedají nějaké maximální zátěže (činky), „pracují“ především se svým tělem jako břemenem, většinou v opakovaných sériích nebo výdržích. Avšak ani tato stimulace submaximálními zátěžemi není zřejmě faktorem, který by se nějak výrazně projevil v růstu dlouhých kostí. Podprůměrná tělesná výška u většiny gymnastů je dána především selekcí – výběrem nižších chlapců, u nichž je tato výsledná podprůměrná výška dána genetickou determinací. Potvrzují to ostatně jedinci, kteří se mezi vrcholovými gymnasty vyskytovali a vyskytují i dnes, měřící 175 cm i více.

Během cca 9 let intenzivního tréninku dochází ke „zformování „ typické postavy gymnastů. Projevuje se to především ve vývoji tvaru trupu. Např. obvod gluteální přesahuje v 11 letech v průměru o 3 cm obvod hrudníku ( u populace cca 5 cm), v 19 letech už naopak obvod hrudníku převyšuje asi o 3 cm gluteální, u populace však zůstává větší obvod gluteální. Při srovnání obvodů hrudníku a břicha zjistíme u gymnastů postupně zvětšování rozdílu ve prospěch hrudníku o více než 9 cm. Utváří se tak hrudník od dětského, spíše válcovitého tvaru, ke tvaru kónickému.

Výrazná je také tendence v rozvoji svalstva paží, která se projevuje ve vyšších hodnotách obvodu paží u dospělých gymnastů ve srovnání s populací – viz tab.8. Naopak

dolní část těla se vyvíjí ke štíhlosti – zde se rozdíly hodnot obvodů lýtka a stehna naopak zvětšují ve prospěch nesportujících.

TABULKA 8

Somatometrické hodnoty gymnastů a nesportovní populace

G 11 r.

x s

N 11 r.

x s

G 19 r.

x s

N 19 r.

x s

Těl. hmotnost

Těl. výška

Obvod hrudníku

Obvod břicha

Obvod gluteál

Obvod stehna P

Obvod lýtka P

Obvod paže P

Obvod paže skrč.

Šířka biakrom

Šířka bikrist.

32,2 6,51

143,9 4,90

68,1 2,61

58,5 1,55

71,1 2,52

41,0 0,95

28,8 0,95

20,5 0,66

22,8 0,95

30,3 0,72

21,8 0,68

38,9 7,23

148,6 7,79

69,4 5,49

62,2 5,91

74,3 5,37

43,3 4,35

29,7 2,31

20,7 2,09

22,6 1,96

31,8 2,01

22,9 1,62

61,0 5,01

169,2 3,90

90,1 3,20

71,3 3,02

87,0 3,71

51,7 4,25

34,8 1,50

30,6 1,30

33,2 1,71

38,1 1,86

25,7 1,40

72,8 9,61

179,0 5,01

92,1 5,29

81,1 6,09

94,6 4,85

56,9 3,95

36,8 2,46

28,5 2,16

30,9 2,01

40,7 1,82

28,0 2,18

Tyto poznatky lze doložit také některými poměrnými hodnotami – indexy. Od poměrně málo rozdílných hodnot v 11 letech se podstatně zvýší indexy rozměrů horní části těla u gymnastů v 19 letech (index biakromiální, obvod hrudníku a obvodu horních končetin). Index bikristální (šířka pánve) k tělesné výšce je vyšší naopak u normální populace, stejně jako Quetelet – Bouchardův index hmotnosti (tělesné plnosti) – viz tab. 9.

TABULKA 9

Indexy některých somatometrických hodnot k výšce těla

Index

11 roků

G N

19 roků

G N

Biakrom. šíř. k těl. výšce

Bikristál. šířka k těl. výšce

Obvod hrudníku k těl. výšce

Obvod hor. konč. k těl. výšce

Hmotnost k těl. výšce (Quetelet)

21,1 21,2

15,1 15,4

47,3 47,0

14,2 13,9

23,76 26,17

22,7 21,7

15,3 16,3

53,3 50,3

18,2 15,9

36,26 40,67

3.2.2. Somatotypy

Vedle somatometrických měření jsme rovněž hodnotili celostní typ tělesné stavby – somatotyp, metodou Heathové – Cartera. Podle našich dřívějších měření dospělých gymnastů se dal předpokládat především vývoj v mezomorfní komponentě somatotypu. V tab.10 jsou uvedeny průměrné hodnoty z našich měření nesportovní populace. U gymnastů se prokazuje největší nárůst v mezomorfii, zatímco u nesportovců se zvyšuje především hodnota endomorfie (tukový faktor). Je přitom typické, že k rozhodující změně v mezomorfní komponentě dochází u gymnastů v období od 16 do 19 let.

TABULKA 10

Průměrné somatotypy gymnastů a nesportovní populace

11 roků

G N

19 roků

G N

1,3 – 4,7 – 3,2

3,2 – 4,6 – 3,6

1,4 - 6,3 – 2,6

3,4 – 4,6 – 2,9

Výsledky našich sledování dokumentujeme grafy a fotografiemi. Na obr.12 je somatotyp skupiny 37 11-12 letých nesportujících chlapců, která nám sloužila jako referenční skupina. Porovnáním s našimi 11 letými gymnasty je patrné, že gymanstický soubor je už určitým záměrným výběrem. Z trenérské praxe je známo, že pro výcvik ve sportovní gymnastice jsou vhodní chlapci menší a štíhlejší ( ne však extrémně ektomorfní), proto se při výběru preferují. Příklad takového výběru je na obr.13, kde je skupina 23 mladých gymnastů ve věku 11-13 let. Můžeme ji označit jako skupinu „částečně selektovanou“ po stránce výkonnostní i somatické, neboť má za sebou několik let počáteční sportovní přípravy.

V dalším tréninkovém procesu však došlo k postupnému výběru výkonnostně nejschopnějších a k „odpadu“ některých výkonnostně zaostávajících. V tomto věku totiž dochází k postupnému specializovanému a intenzivnímu sportovnímu tréninku (spojenému se zařazením do Tréninkového střediska mládeže).

Na obr.14,15 jsou znázorněny somatotypy těch gymnastů, jejichž somatometrické hodnoty jsme popisovali výše (tab. 8,9), a kteří absolovovali 11-12 letý sportovně gymnastický trénink (včetně tzv. sportovní předpřípravy) a dosáhli vysoké sportovní výkonnosti. Již v jejich 11 letech je patrná mírná převaha mezomorfní komponenty a velmi nízký stupeň endomorfie. Oproti původní skupině 23 gymnastů (obr.13) jsou si tito vybraní jedinci již v tomto věku v somatotypech velmi podobni.

Ve věku od 11 do 19 roků se postupně zvyšuje zastoupení mezomorfie jako dominantní složky, především na úkor ektomorfní složky. Typický somatotyp pro 11 leté gymnasty je 1,5 – 4,5 – 3, pro tyto stejné 19leté gymnasty 1,5 – 6,5 – 2. Můžeme konstatovat, že se u nich zřetelně projevily adaptační změny v tělesné stavbě, způsobené dlouhodobým posilovacím programem, který je nezbytnou součástí gymnastického tréninku i vlastním prováděním gymnastických cvičení. Poněvadž jsme naše probandy také pravidelně fotografovali, můžeme tyto změny dokumentovat na fotografiích. Příklady 2 cvičenců v jejich dětském a dospělém věku jsou na obr.16A,B, 17A,B.

3.3. Změny tělesné stavby vrcholových gymnastů v posledních 25

letech

Naše dlouhodobá měření sportovců jednoho sportovního odvětví nám umožnila ještě jiné zjištění. V průběhu výměny generací těchto sportovců jsme totiž pozorovali, že dochází k určitým změnám v tělesné stavbě dospělých gymnastů.Že mezi vrcholovými gymnasty z konce 60. a počátku 70. let a gymnasty z let devadesátých (současnými) jsou v tělesné stavbě některé rozdíly, které zřejmě nejsou nahodilé. Pokusili jsme se tyto rozdíly zjistit a popsat, a současně najít jejich příčinu v oblast motoricko-funkční, ve změnách pohybového obsahu vrcholové sportovní gymnastiky.

Soubory, které budeme porovnávat jsou tvořeny z členů širších reprezentačních výběrů. Soubor A tvoří 16 gymnastů, reprezentantů z let 1969 – 1971. Soubor B tvoří 13 reprezentantů ČSFR a ČR v letech 1993 – 1996. Průměrný věk v době měření probandů je u souboru A 24,20 roků, u souboru B 22,30 roků.

Somatometrie

Přehled zjištěných dat uvádíme v tabulce 11. Už při pohledu na 2 základní parametry – tělesnou výšku a tělesnou hmotnost – vidíme značné rozdíly. Současní gymnasté jsou v průměru téměř o 5 cm nižší a téměř o 5 kg lehčí než gymnasté – reprezentanti z konce 60. let. To se potom odráží i v dalších parametrech. V základních šířkových rozměrech skeletu (šířka biakromiální a bikristální) sice není rozdíl signifikantní, ale prakticky ve všech obvodových mírách tomu tak je. Ukazuje to především na větší rozvoj především svalstva hrudníku a paže u souboru A. Současní gymnasté mají celkově subtilnější postavu proti gymnastům dřívějším.

TABULKA 11

Somatometrické hodnoty souborů A,B

Somatický znak

A – gymnasté 69-70

n=14

B – gymnasté 93-96

n=12

t-test

p=0,05

Významnost

Tělesná výška

Tělesná hmotnost

Šířka biakromiální

Šířka bikristální

Obvod hrud. norm.

Obvod břicha

Obvod gluteální

Obvod paže volně vis.

Obvod paže kontrahov.

Obvod předloktí

Obvod stehna P

Obvod lýtka P

Rozpětí paží

170,83

66,92

39,02

26,80

96,62

75,24

89,48

32,02

35,26

28,46

53,44

36,38

174,38

3,94

4,08

1,85

0,91

3,28

3,22

4,12

1,75

2,05

1,02

2,10

1,78

5,90

166,02

62,05

38,40

25,90

92,03

71,22

87,84

30,61

33,31

27,20

52,04

34,69

170,23

4,30

4,51

1,90

1,22

2,65

3,28

4,50

1,21

1,64

0,88

3,80

1,56

6,10

Somatotypy

Rozmístění somatotypů našich dvou skupin (obr.18,19)však ukazuje, že se v zásadě nezměnil základní poznatek – vrcholoví gymnasté tvoří z hlediska somatotypu velmi homogenní skupinu, oproti např. herním a jiným sportům. Dají se označit za mírně ektomorfní mezomorfy.

Přesto rozdíl, který jsme konstatovali v jednotlivých somatometrických parametrech, je patrný i v celkovém typu tělesné stavby. V tabulce 12 uvádíme průměrné hodnoty komponent. U současných vrcholových gymnastů je v průměru přibližně o 0,5 stupně nižší mezomorfní a naopak o 0,5 stupně vyšší ektomorfní složka. Pokud jde o endomorfní složku, potvrzuje se skutečnost, že její vyšší zastoupení je pro gymnastický výkon brzdivým faktorem a vyskytuje se u obou skupin maximálně ve 2.stupni. Rozhodující, tedy mezomorfní komponenta se vyskytuje u souboru A v rozpětí hodnot 5,5 – 8, u souboru B v rozpětí hodnot 5 – 7 (stupeň 7 však pouze 1x).

TABULKA 12

Průměrné somatotypy

Gymnasté A- 69´	Gymnasté B – 95´
1,4 – 6,8 – 2,2	1,5 – 6,2 – 2,7

Naše dlouhodobá sledování, kterými jsme zjistili postupnou tendenci vrcholových gymnastů ke štíhlejšm, menším a lehčím postavám se pokusíme vysvětlit, resp.zdůvodnit. Domníváme se, že souvisí s vývojem celkového světového trendu v obsahu gymnastického šestiboje i s vývojem soutěžních pravidel. Tento trend je možné stručně charakterizovat:

1.K vrcholovému výkonu je potřeba vyšší úroveň obratnostních a pohybových schopností. Dnešní gymnasta musí zvládnout daleko složitější, koordinačně náročnější cvičební tvary, než tomu bylo před 20 – 30 lety. Většina cvičebních tvarů „nejvyšší obtížnosti“ (tehdy kat. C) v 60. Letech a v letech 70. Jsou dnes zařazena do střední obtížnosti (kat. B), kromě kat.C prvků je dnes navíc nová kategorie prvků D a E, z nichž se téměř žádný před 30 lety neprováděl. Proto se dále zvýšila potřeba přesné nervosvalové a senzomotorické koordinace jako předpokladu přesnosti, dynamiky i ekonomiky svalových stahů při řešení gymanstických pohybů. Z hlediska mechanického jsou nutně při tom znevýhodněni cvičenci vyšších postav. Gymnasta vyšší než 175 cm je dnes výjimkou.

2.K vrcholovému výkonu je potřebná daleko větší relativní síla gymnasty než tomu bylo před 20 – 30 lety. Současná pravidla sportovní gymnastiky vyžadují mj. nejméně 3 silové prvky vysoké až nejvyšší obtížnosti při cvičení na kruzích (tzv. statické a tahové cviky). Tuto povinnost nejlepší gymnasté ještě překračují. K tomu je ovšem výhodnější lehčí hmotnost, která vlastně přímo zvyšuje relativní sílu gymnasty.

3. Také intenzivní rozvoj obratnostních (koordinačních) schopností již v prepubertálním věku spolu s novými poznatky o možnostech funkční přípravy, dávají možnost vysoké až vrcholové výkonnosti již v poměrně mladém věku cvičenců, obecně můžeme říci v postpubertálním období, oproti minulosti o několik let dříve. Projevuje se to i v průměrném věku našich skupin, současní reprezentanti jsou cca o 2 roky mladší.

Tento dlouhodobý trend jsme měli možnost pozorovat také v mezinárodním měřítku. V dřívějším období se prosazovali i ve světových soutěžích cvičenci vyšších a robustnějších postav (např. jugoslávský gymnasta Cerar, sovětskýn gymnasta Kerdemelidi, naši mistři republiky Šťastný, Klečka, Reizenthaler aj.). Už v 60. a 70.letech se však ve světovém měřítku prosazovali reprezentanti Japonska a po nich i Číny – na tehdejší dobu vesměs menších postav. Tomuto trendu se rychle přizpůsobili především reprezentanti dřívějšího Sovětského svazu a po nich další evropská a americká družstva. Domníváme se, že to bylo způsobeno právě těmi okolnostmi, které jsme výše uvedli.

Pro demonstraci uvádíme fotografie 3 gymnastů – reprezentantů. Na obr.20 je mistr ČR ve cvičení na kruzích z r. 1993, na obr.21 mistr ČR z r. 1998. U obou je mezomorfní komponenta označena 6. stupněm.Na obr. 21A je reprezentant z konce 60. let, jeho somatotyp je označen 1 – 8 – 2.

3.4. Somatická charakteristika studentů tělesné výchovy

Studenty tělesné výchovy můžeme charakterizovat jako selektovanou skupinu mladých mužů, zabývajících se různými sportovními odvětvími, s různou výkonnostní úrovní. Vzhledem k tomu, že všichni pocházejí výběrovým řízením, zaměřeným na ověření určité úrovně výkonnosti v základních sportovních odvětvích – zpravidla atletiky, gymnastiky, plavání a sportovních her, můžeme předpokládat, že všichni se dlouhodobě věnovali některému(-rým) sportovnímu odvětví. Výkonnostní úroveň je samozřejmě rozdílná – od průměrné až po vrcholovou – podle intenzity a délky sportovní přípravy. U všech se tedy určitým způsobem projevuje vliv této sportovní přípravy na jejich tělesnou stavbu.

Výsledky, které prezentujeme v této práci jsou zpracovány z našich měření z let 1985 – 89, kdy jsem pravidelně měřili studenty TV I. ročníku Pedagogické fakulty UJEP (nyní MU) v Brně.

Některá somatometrická data uvedeme v porovnání s dvěma dříve publikovanými studiemi Arnolda (1931) a Lince Fleishmanna (1966) v tab.13, u nichž nalézáme srovnatelná data.

TABULKA 13

Somatický

znak Autor.

soubor

Arnold 1931 posl. TV Lipsko

n=202

Line-Fleishmann

1996, posl. FTVS

n=40

Pavlík 1985 – 89

posl. TV

a=86

Těles. výška x

172,42

177,17

5,49

179,10

5,23

Těles. hmotnost x

66,88

73,72

5,80

73,10

5,89

Obvod. hrudníku x

92,28

94,71

3,76

95,05

4,14

Šířka biakrom. x

38,95

40,76

2,12

40,60

1,93

Obvod paže x

28,73

29,86

1,59

29,95

2,03

Obvod stehna x

55,05

56,72

2,54

56,14

2,30

Obvod lýtka x

35,84

37,87

2,39

37,58

1,89

Nejzajímavější na této komparaci je zřetelně se projevující sekulární trend tělesné výšky dospělé populace. Vzrůstající hodnoty tělesné výšky se již v současnosti postupně zpomalují, ale rozdíly v průměrných hodnotách jsou u našich tří souborů v rozpětí více než 50 let jasně patrné.

Podstatně nižší tělesná výška souboru Arnolda z 30. let se projevuje také v nižších hodnotách všech dalších parametrů oproti zbývajícím dvěma souborům. Hodnoty našeho a Lince – Fleishmana, tedy z 80. a 60. let jsou už zcela srovnatelné. Podobně jsou prakticky totožné naše výsledky s dalšími studiemi – Štěpničky (1979), Riegrové (1978), Beleje – Gáborové (1981) – v těch parametrech, které jsou totožné s našimi. Dokazuje to, že výběry jedinců vhodných pro studium tělesné výchovy jsou v různých regionech v tělesné stavbě velmi podobné.

Z charakteristik, vyplývajících z hodnot různých indexů je možno konstatovat, že studenti TV mají v průměru středně široký hrudník i středně široká ramena v délkových rozměrech především mírně nadprůměrnou tělesnou výšku a délku dolních končetin. Oproti ostatní populaci mají podstatně nižší procento depotního tuku (8,04%), což se projevuje i v nízké hodnotě endomorfní komponenty v somatotypu.

V somatotypologické charakteristice je možno konstatovat, že prakticky všechny naše probandy můžeme označit za sportovní typy postav. U téměř 90% jedinců převládá v somatotypu mezomorfní komponenta nad dvěma ostatními, u zbývajících jde o vyrovnané typy mezo-ektomorfní nebo mezomorfní ektomorfy. Průměrné hodnoty 3 komponent našeho souboru jsou v tab.14 porovnány s výsledky některých autorů.

TABULKA 14

Průměrný somatotyp studentů TV

Belej – Gáborová 1981	2,2 – 5,1 – 2,8
Štěpnička 1970 – 76	2,0 – 5,3 – 2,6
Riegrová 1978	2,45 – 4,66 – 3,00
Pavlík 1985 – 89	2,34 – 5,20 – 2,89

Také v tomto porovnávání můžeme konstatovat, že se soubory studentů TV v rozličných regionech v zásadě neliší (kromě souboru Riegrové, kde je cca o 0,5 stupně nižší mezomorfie). Typické pro ně je , že jsou v somatografu rozptýleny v jeho horní části, jak to ukazují i měření prováděná na sportovcích různých sportovních odvětví - viz obr.22.

3.5.Somatická charakteristika ultramaratónských běžců

V r. 1993 jsme provedli v rámci předstartovního lékařského vyšetření somatická měření u 22 mužů (z celkového počtu 33 závodníků), startujících v mezinárodním závodě Moravský ultramaraton. Vzhledem k tomu, že v této soutěži se běželo 10 maratónských běhů 10 dní za sebou, považujeme její účastníky za zvlášť disponované jedince, vyznačující se vysokou úrovní fyziologických funkcí i výjimečně dobrým stavem pohybového aparátu. Zvláštností je také poměrně vysoký věk většiny závodníků – průměrný věk byl 38,0 roků, věk vítěze celého ultramaratónu (Maďar Fazekas) byl 33 roků.

V tabulce 15 uvádíme průměrné hodnoty 10 somatických parametrů našich běžců. Vzhledem k věku účastníků provedeme srovnání našich údajů s hodnotami populace čs. mužů ve věkové kategorii 30 – 35 let, jak je uvádí Bláha (1986).

TABULKA 15

Průměrné somatometrické hodnoty

Parametr

Čs.muži

Tělesná výška

Tělesná hmotnost

Obvod pr. paže

Obvod hrudníku

Obvod břicha

Obvod gluteální

Obvod stehna

Obvod lýtka

Šířka biakromiální

Šířka bikristální

175,4

67,7

26,9

91,6

78,4

92,6

52,9

36,8

38,7

27,9

176,4

79,9

30,5

98,9

89,4

99,4

57,7

38,6

40,2

29,1

99,7

84,8

88,2

91,8

87,7

93,1

91,4

95,3

96,3

95,8

Porovnávání parametrů jsme provedli jednak v konkrétních hodnotách, jednak v procentuálním vyjádření těchto porovnávaných hodnot. Kromě průměrné tělesné výšky jsou všechny další parametry podstatně rozdílné. Ukazuje to na vcelku očekávanou skutečnost, že ultramaratónští běžci jsou zřetelně štíhlejší, než nesportovní populace.Štíhlost končetin je výraznější u končetin horních, což je typické pro sportovce herních sportů a atletických dlouhých běhů.

Umístění somatotypů v somatografu (obr. 23) ukazuje, že převládají ektomorfní mezomorfové. Průměrné hodnoty komponent jsou: 2,45 – 4,87 – 3,13.

Proti očekávání je u těchto běžců poměrně nízká ektomorfní složka. Naopak jsme očekávali velmi nízké zastoupení endomorfie (tukové složky), jak bývá u sportovců vytrvalostních disciplin. Zřejmě se potvrzuje hypotéza některých fyziologů (Newsholm 1988 aj.), že maratónci musejí značnou část energie získávat metabolizací tuků. Extrémně ektomorfní (štíhlí) jedinci proto nemohou uspět v tak náročné disciplíně. Odráží se to také v umístění závodníků, inklinujících somatotypem příliš k ektomorfii, přímo v závodě.

Zajímavé je porovnávání umístění závodníků v tomto ultramaratónském závodě s jejich konkrétním somatotypem. Čísla u jednotlivých somatotypů v grafu udávají celkové umístění každého jedince. I když výsledky nelze zcela zobecnit, je patrné, že závodníci umístění na prvých 10 místech v UM, se svým somatotypem podobají a jsou v grafu umístěni kolem typů 2 –4 – 3 a 2 – 5 – 4. Můžeme vyslovit domněnku, že pro tuto disciplinu jsou to somatotypy nejvhodnější, a že větší odchýlení od těchto typů se pro výkonnost v UM projevuje negativně.

4. Tělesná stavba jako faktor sportovní výkonnosti

4.1. Význam tělesné stavby sportovců

Sportovní výkonnost chápeme zpravidla jako výsledek dlouholetého působení nejrůznějších tréninkových prostředků na organismus člověka (tj. tělesných zátěží, ale i vlivů sociálních, psychických, materiálních atd.). Výsledkem je potom určitá skladba vlastností, schopností, dovedností, vědomostí a funkcí člověka, která mu umožňuje podat konkrétní (sportovní) výkon.

Chápeme-li sportovní výkon, jako výsledek integrace zmíněných vlastností, schopností stavů atd., je logické, že absence některého z těchto prvků (faktorů) znamená oslabení finálního produktu – sportovního výkonu.

Už v úvodu práce jsme se zmínili o biologických faktorech, které jsou samozřejmě pro sportovní výkon neopomenutelné, a k nimž problematiku tělesné stavby (morfologické struktury) sportovce řadíme. Pokusme se však o hlubší a důkladnější vyjádření významu tohoto faktoru v konfrontaci s různými autory. Četné somatometrické a somatotypologické studie (zmíněné v první kapitole aj.) dokazují, že u sportovců převážné většiny sportovních odvětví nacházíme určité typické somatické znaky a zvláštnosti. Autoři těchto studií jejich význam pak různě interpretují.

Je samozřejmé, že základní příčinou změn v tělesné stavbě je rozvoj pohybového aparátu člověka, tedy systému svalů a kostí. Na něm se pravidelně se opakující tělesná zátěž projeví v postupných změnách, poměrně lehce zjistitelných a změřitelných (oproti změnám ve vnitřním prostředí organismu). Můžeme tak ověřit klasický výrok „funkce tvoří orgán“. Např. Seliger – Choutka (1982) píší “…opakované reakce vedou k postupným morfologickým změnám a k přestavbě příslušných funkcí, čímž se v podstatě reakce změní v trvalý stav – v adaptaci.“ A dále k tomu dodávají „…teprve dostatečně silný podnět (dostatečně intenzivní), působící po dostatečně dlouhou dobu může vyvolat příslušné změny.“ Naše měření, prováděná longitudinálně ve shodě s nimi potvrzují, že teprve dlouhodobá – několikaletá intenzivní tréninková zátěž vyvolává zřetelné změny v tělesných proporcích, především ve svalově kosterním aparátu.

Avšak jako je specifická tělesná zátěž v jednotlivých sportovních odvětvích a disciplínách, tak je také specifická adaptace organismu – v našem případě změny v somatických parametrech.O této okolnosti píše např.už Pařízková (1973): „Za jeden z nejnápadnějších projevů adaptace na zvýšenou zátěž je považována hypertrofie svalová. Její stupeň však může být odlišný u různého typu pracovní zátěže, což je možno demonstrovat na příkladu zástupců různých sportovních disciplín“.

Výstižně tuto skutečnost vyjadřují potom Seliger a Choutka (1982), když hovoří o tzv. „morfologické hypertrofii, která se projevuje zvětšením průřezu a objemu svalů a je způsobena posilováním těžkými až maximálními břemeny – a hypertrofii funkční, kdy sval se příliš nezvětší v průřezu ani objemu,a která je výsledkem posilování dynamického a rychlostně-silového charakteru.“ Síla vyvinutá krátkodobě a v tomto režimu může být při tom značně větší, než vyvinou svaly hypertrofované prvým způsobem. (Je to možno demonstrovat na příkladě kulturistů, kteří nejsou schopni provést obtížnější silové cvičební tvary sportovní gymnastiky, i když objemové parametry jejich paží jsou mnohem větší než parametry gymnastů).

Druhá specifikace souvisí s lokalizací svalových skupin. Některé sportovní disciplíny vyžadují preferenci rozvoje určitých svalových skupin (např. kanoistika – paže a horní části trupu; cyklistika, běžecké disciplíny, herní sporty aj.– dolní končetiny a dol. část trupu), jiné vyžadují komplexní svalový rozvoj (např. zápas, vzpírání, běh na lyžích apod.). K těmto sportům se řadí i sportovní gymnastika, která svým vícebojem zatěžuje jak horní část těla (cvičení na bradlech, kruzích, koni našíř, hrazdě), tak dolní část těla (akrobatické skoky v prostných a přeskok přes koně). Na příkladu gymnastů je však možno demonstrovat, jak charakter a způsob zatížení (a tím i způsob posilování) vytvoří rozdílnou svalovou hypertrofii. Vzhledem k nutnosti zařazovat na nářadí cvičební tvary jak švihového, tak tahového (vedeného ) i statického (silové výdrže) charakteru, je také funkční příprava gymnastů zaměřena na posilování paží jak způsobem rychlostním, tak způsobem statickým (izometrickým). Naopak dolní končetiny vykonávají ve skokových disciplínách práci především charakteru výbušně silového (odrazová síla). Na dolních končetinách se pak tento způsob zatěžování neprojevuje výrazným zvýšením objemu. Proto jsme také konstatovali (v kap. 3.1.), že gymnasté jsou mírně dysplastické typy – s užší dolní polovinou těla.

Zvážíme-li tedy rozmanitý charakter sportovního odvětví a disciplín (čítající dnes stovky), musíme nutně předpokládat, že podle převažujícího způsobu zatížení se také adaptační mechanismy projeví rozmanitým způsobem. A proto také nacházíme rozdíl, v somatických znacích sportovců různých odvětví. Na druhé straně to však znamená určitou podobnost v somatotypech sportovců jednoho odvětví a zpravidla vyloučení typů příliš odlišných. Riegrová a Vodička (1992) to vyjadřují: „Je známou skutečností, že podle morfologického stavu jedince – morfofenotypu, můžeme do určité míry predikovat jeho tělesnou výkonnost“. A zcela lapidárně to vyjádřil už Tanner (1964): „Nedostatek v tělesné stavbě může téměř znemožnit sportovci dosáhnou úspěchu“.

Je však třeba k tomu poznamenat důležitou okolnost: čím je vyšší sportovní výkonnost, tím je důležitější optimální skladba faktorů, podmiňujících tuto výkonnost.Na nižším výkonnostních úrovních se samozřejmě setkáváme s větším, či menšími odchylkami jak v motorických,fyziologických aj. vlastnostech, tak i v tělesné stavbě těchto sportovců.

Stejně tak je však třeba poznamenat, že vhodný somatotyp jedince neznamená automaticky úspěšnost v některém sportu, jak jsme konstatovali už v našich dřívějších pracích (1977,1993). K tomu jsou samozřejmě zapotřebí další dispozice – motorické funkční, psychické a další. Ty společně vytvářejí celý systém předpokladů k určitému motorickému výkonu . V tomto systému pak můžeme najít určitou hierarchii faktorů – důležitějších, dominantních (I. řádu), resp. dalších – typickou a rozdílnou pro rozdílné sportovní výkony, jak uvádějí např. Havlíček (1975), Choutka (1976) aj. Sportovní výkon má tedy prakticky vždy multifaktoriální charakter, přičemž skladba a hierarhie faktorů je pro různá sportovní odvětví rozdílná. Tato struktura se v průběhu sportovního růstu zdokonaluje a vyvíjí (některé prvky postupně sílí, jiné prvky stagnují event. zanikají). V tomto vývoji můžeme také pozorovat určitou dynamičnost a variabilitu, typickou pro jednotlivce. Ta umožňuje, že jeden faktor méně rozvinutý může být do jisté míry nahrazen vyšší úrovní (kvalitou) faktoru jiného.

Snažíme-li se o výčet faktorů podmiňujících určitý výkon, „musíme vycházet z podstatných charakteristik sportovního výkonu, o kterých se domníváme, že mají příslušnou rozlišovací závažnost a genetickou antecenentnost“ (Havlíček 1975). Předpokládá to především využití faktorové analýzy se zahrnutím všech podstatných i méně podstatných složek výkonu, zpravidla racionálně stanovených. Tělesná stavba musí být do souboru faktorů vždy zahrnuta. Její hierarchiecké postavení se však mění s každým konkrétním sportovním odvětvím. Tělesná stavba sportovce tak může být významnějším nebo méně významnějším faktorem výkonnosti v určitém sportu. Příklady některých studií v následující subkapitole se to budeme snažit demonstrovat.

Z toho, co bylo řečeno se odvíjí často primární možnost resp. zájem jedince zapojit se a uplatnit se v určitém sportovním odvětví. Jsou sporty, kde je jedním z hlavních faktorů např. tělesná výška. Víme, že nadprůměrná tělesná výška předurčuje jedince zapojit se do herních sportů, především do basketbalu nebo volejbalu, naopak podprůměrná tělesná výška dává možnost uplatnit se ve sportovní gymnastice, v lehčích hmotnostních kategoriích úpolových sportů apod. Somatotypy endomorfně mezomorfní inklinují logicky k vrhačským disciplínám, k těžším hmotnostním kategoriím vzpěračským, zápasnickým apod. Naopak typy ektomorfně mezomorfní naopak ke sportům obratnostního charakteru, k atletickým běhům nebo skokům apod.

Určité obecnější předpoklady k motorickým projevům je možno vyvodit z výsledků motorických testů.Při našem dřívějším výzkumu (Pavlík 1973), kdy jsme měřili motorické testy u skupin gymnastů, studentů TV a studentů – nesportovců a současně jejich somatotypy, se nabízela komparace těchto výsledků. V tab.16 uvádíme hlavní charakteristiky výkonnosti v testové baterii, spolu s nejčastěji se vyskytnuvšími somatotypy v dotyčném souboru., přičemž modus je podtržen.

TABULKA 16

Nejčastější somatotypy a výsledky v motorických testech

Soubor	G		T
Nejčastější somatotypy	1-7-2,1-6-2,1-6-3 2-6-2,1-7-1,2-7-1		2-5-3,3-5-3,3-5-4 2-5-4,3-5-2,3-4-5		4-4-3,3-4-3,3-4-4 4-4-4,5-4-2,2-3-5
1.Předklon s otáčením 2.Shyby 3.Přednožování 4.Burpee-test 5.Rovnováha 6.Skok daleký 7.Výdrž v záklonu 8.Kliky 9.Člunk. běh	x 19,46 14,39 29,75 31,39 5,00 248,52 71,72 43,52 21,76	s 2,09 3,00 3,19 3,24 1,90 14,77 24,35 13,98 0,99	x 19,09 9,63 27,37 30,59 4,69 239,19 92,73 29,78 21,59	s 1,81 3,30 2,80 3,06 1,87 14,46 35,02 6,82 0,65	x 17,66 5,69 22,49 26,53 4,07 217,94 56,46 19,71 23,68	s 1,86 3,13 3,92 4,44 1,87 20,97 24,93 9,30 1,77

Tyto číselné výsledky jak testů,tak somatotypů jsme pak graficky znázornili. Na obr.24,25,26 jsou znázorněny, spolu s průměrnými somatotypy, výsledky testů, zjišťujících dynamickou sílu flexorů a extenzorů kyčelních kloubů. V těchto testech gymnasté jednoznačně převyšují výkonem oba další soubory, studenti tělesné výchovy pak průměrné cvičence. Podobně je tomu i v testu explozivní síly dolních končetin (obr. 25, test 6).Z toho jasně vyplývá, že výška mezomorfní komponenty v somatotypu se zřetelně projevuje ve výkonnosti v testech dynamické a explozivní síly. Téměř pravidelné odstupňování mezomorfní složky odpovídá téměř pravidelnému odstupňování výkonu v těchto testech.

U testu 1 (obr. 25), kde se podílí na výkonu více rychlostní složka a u testu 4, kde se s dynamickou silou podílí na výkonu i vytrvalost, není už převaha gymnastů tak jednoznačná. Oproti posluchačům tělesné výchovy je zde jejich výkon jen nepatrně vyšší. Podobně je možno přičíst přece jen větší specifické schopnosti gymnastů udržovat stabilitu. U člunkového běhu (test 9, obr. 25) je naopak o něco vyšší výkon studentů TV. Ve všech těchto testech nejsou tedy zřejmě pro nejvyšší výkon nutné nejvyšší stupně mezomorfní komponenty (u studentů tělesné výchovy je daleko nejčastější pátý stupeň.

Ve statické síle svalstva trupu (test 7, obr. 26) dosáhli tělocvikáři dokonce signifikantně vyšších výkonů oproti gymnastům. Tento test má však také charakter vytrvalostní činnosti.

Z výsledků v motorických testech a průměrných (event. nejčastěji se vyskytujících) somatotypů je tedy možno učinit závěr, že pro obecnou motorickou výkonnost má největší význam zastoupení mezomorfní složky somatotypu. Cvičenci, v jejichž somatotypu je zastoupena mezomorfní komponenta pátým a vyšším stupněm (gymnasté a studenti tělesné výchovy), dosahují podstatně vyšších výkonů než cvičenci, u nichž je v somatotypu označena mezomorfní komponenta čtvrtým a nižším stupněm (většina průměrných cvičenců). Nejvyšší stupeň mezomorfie (šestý až sedmý) se pak uplatňuje nejvíce u testů silových.

Podobná, i když ne tak zřetelná se jeví závislost obecné výkonnosti na zastoupení endomorfní komponenty, a to v obráceném smyslu. V průměru nejvyšších výkonů dosáhli cvičenci, u nichž je endomorfie označena prvním až druhým stupněm (gymnasté), po nich cvičenci se stupni 2. až 3. (tělocvikáři) a nejslabších výkonů se stupni 3. až 4. nebo vyššími (průměrní cvičenci). Podobně jako u mezomorfní komponenty jeví se tato závislost nejzřetelněji u testů zjišťujících dynamickou a výbušnou sílu. Přesnou hranici ve stupni endomorfní komponenty pro očekávanou obecnou výkonnost nelze však přesně stanovit. Z výkonnosti a ze somatotypů gymnastů a tělocvikářů na jedné straně a průměrných cvičenců na straně druhé lze však vyvodit, že zastoupení endomorfie až do třetího stupně nemá brzdivý účinek v tělesné výkonnosti. Výkonnost však závisí patrně na tom, v jaké kombinaci se v somatotypu nachází endo- a mezomorfní komponenta. Např. somatotypy označené

3 – 5 - 3, 3 – 5 - 4 mají pro výkonnost větší konstitučně typologické předpoklady, než somatotypy 3 –5 - 3, 3 – 2 - 5, 3 – 3 - 4 apod. Čtvrtý a vyšší stupeň endomorfie má však již na výkonost zřetelně brzdivý účinek.

Z našich měření vyplývá, že patrně nejméně ovlivňuje výkonnost ektomorfní komponenta.Někteří autoři ji označují jako výhodnou pro pohybové schopnosti, označené jako pohyblivost, obratnost, lokomoční vytrvalost. U studentů tělesné výchovy a průměrných cvičenců je zastoupení ektomorfie zhruba ve stejné míře (většinou ve středních hodnotách, třetí až pátý stupeň), přitom však výkonnost mezi těmito skupinami je značně rozdílná, nelze tedy ze stupně ektomorfie v nejnižších stupních učinit jednoznačný závěr. U gymnastů je oproti tomu ektomorfie v nejnižších stupních (první až třetí) – především vzhledem k vyššímu zastoupení mezomorfie.

Poznatky o dispozicích konkrétních somatotypů k určitým motorickým projevům (resp. ke sportovní výkonnosti) využil Štěpnička a kol. (1976) k vytvoření 4 kategorií, resp. oblastí v somatografu s vymezením předpokladů těchto typů k motorickým projevům (obr. 27, příklad chlapců 8. tř. ZŠ).

Do I. kategorie zařadil somatotypy s endomorfní komponentou 5. a vyššího stupně. Jejich dispozice k pohybové činnosti jsou omezeny, tito jedinci mají nízkou motorickou výkonnost.

Ve II. kategorii jsou naopak somatotypy s 5. a vyšší ektomorfní složkou a nízkými stupni zbývajících dvou složek, tedy jedinci extrémně štíhlí. Jejich výkonnost oproti I. kategorii je vyšší, ale jen v některých činnostech, např. v dlouhých bězích a skocích, v silových schopnostech jsou však na nižší úrovni.

Ve III. kategorii jsou typy endomorfně mezomorfní, které mají endomorfní komponentu označenou nejvýše stupněm 4,5 a mezomorfii od 3. stupně výše. Mají předpoklady především k silným motorickým projevům.

Ve IV. kategorii jsou pak ektomorfní mezomorfové, s převažující mezomorfní komponentou a minimální endomorfií. Tito jedinci mají nejlepší somatické předpoklady k motorické výkonnosti, jsou nejvšestrannější.

Štěpničkovo rozdělení na 4 kategorie zpřesnila Chytráčková (1989), která ohraničila 5 kategorií, se změnou ve střední a „dolní“ části somatografu (obr. 28) . Do kategorie A zařadila jedince s dispozicemi především k silovým projevům a průměrnými dispozicemi k rychlostním nebo vytrvalostním projevům. Do kategorie B zařadila jedince s nejlepšími předpoklady pro motorickou činnost (obdobně jako Štěpničkova kat IV). V kategorii C jsou jedinci endomorfní (obézní) s nejmenšími somatickými předpoklady (viz. Štěpnička I. kat.) pro motorické projevy. V kategorii D jsou zařazeni jedinci s převahou ektomorfie (štíhlí, gracilní), s předpoklady k lokomoční vytrvalosti event. průměrnými předpoklady k explosivní síle. Kategorie E je oblast, kde se zpravidla vyskytuje malé procento jedinců. Mají nízké zastoupení mezomorfní komponenty a také všeobecně nižší motorickou výkonnost.

Uvedené kategorie somatotypů jsou dobrou pomůckou pro orientační stanovení somatických předpokladů k motorické činnosti. Nelze je však chápat jako absolutně platné měřítko. I u skupin vrcholových sportovců jednoho odvětví nacházíme určitý "„rozptyl"“somatotypů do 2-3 oblastí. Dá se však vyslovit závěr, že pro většinu sportovních odvětví je nejvýhodnější somatotyp oblasti A a B, pro některé i v oblasti D. Koresponduje to s našimi měřeními i s výsledky jiných autorů.

4.2. Somatotypologické studie sportovců různých odvětví

Na příkladu některých typologických studií je možné porovnat, event. možnou rozdílnost somatotypů uvnitř některých sportovních odvětví. Naše sledování sportovních gymnastů ukázala, že tito sportovci tvoří v somatografu velmi homogenní skupinu. Je to dáno specifikou tohoto sportu, danou převahou lokomoce a pažích při cvičení na nářadí.

Podíváme-li se však např. na grafy souborů různých sportovních her, uvidíme mnohem větší variabilitu různých somatotypů. Z dřívější studie Štěpničky (1974) jsme jako příklad vybrali somatograf ligových hráčů volejbalu (obr.29) a z publikace Hrčky – Zrubáka (1973) somatograf ligových fotbalistů (obr.30). Přesto, že se některé typy blíží extrémnímu mezomorfu, velká převaha je typů umístěných uprostřed horní části „trojúhelníka“. Nejčastější je u těchto hráčů 5. nebo 6. stupeň mezomorfie. Někteří z nich však inklinují směrem k ektomorfii, někteří směrem k endomorfii. Je známo, že zvláště u sportovců vyšších postav je mezomorfie velkou zvláštností. Navíc je zřejmé, že extrémní svalový rozvoj spojený s mezomorfií není pro tyto sporty potřebný.

Pokusíme se to dokumentovat na příkladu ze studie Kosové (1983), která popsala soubor ligových hráčů basketbalu. Rozdělila tento soubor na tři podsoubory podle jejich herní specializace. Skupiny rozehravačů a křídelních útočníků mají podobné rozložení jako např. volejbalisté (s větší inklinací k pravé – ektomorfní polovině grafu). Skupina 23 pivotmanů – zpravidla hráčů s nejvyšší tělesnou výškou – má však nejnižší průměrnou mezomorfní komponentu (obr.31). Kromě toho je zvláštností této skupiny výskyt dvou extrémních somatotypů. Zejména umístění jednoho z nich v zóně extrémních endomorfních mezomorfů (na hranici původního Sheldonova grafu) je pro hráče netypické. Sama autorka však o tomto jedinci uvádí, že má nižší hráčskou výkonnost. Na druhé straně případ pivotmana s téměř extrémní ektomorfií a velmi nízkým stupněm mezomorfie, je také netypické, ale pro vlastní hráčskou výkonnost to už tak velkým hendikepem není (šlo o jedince vysokého 214 cm s velmi nízkými obvodovými parametry končetin).

Zajímavé jsou grafy somatotypů sportovních odvětví, ve kterých jsou sportovci rozděleni podle hmotnostních kategorií. Vybrali jsme příklad somatografu starších dorostenců – vzpěračů, autorů Chovanové–Patakiho-Vavroviče (1983). Somatotypy jedinců nejvyšších hmotnostních kategorií jsou v somatografu znázorněny plnými čtverci a jsou ohraničeny čárkovanou elipsou (obr.32). Jsou umístěny od sektoru vyvážených mezomorfů až po sektor endomorfních mezomorfů, ve dvou případech až za hranicí 7 bodového Sheldonova trojúhelníku (somatotypy 9 – 9 – 1, 7 – 9 – 1). Nižší hmotnostní kategorie – označeny kroužky a ohraničeny plnou elipsou – nedosahují těchto extrémních hodnot. U nich logicky endomorfní komponenta nemůže dosahovat těchto vysokých stupňů. Velká většina z nich je umístěna v pásmu A podle oblastí dle Chytráčkové, resp. v pásmu III. podle rozdělení oblastí dle Štěpničky. Tyto typy mají předpoklady především k silovým motorickým projevům.

Na těchto několika příkladech jsme chtěli ukázat rozdílnou somatotypologickou charakteristiku sportovců jako zástupců sportů s rozdílným pohybovým obsahem. Jak už konstatoval Štěpnička (1972) jsou nejvíce mezomorfní reprezentanti sportů silového charakteru (např. vzpěrači, vrhači, gymnasté, kulturisté apod.) a tvoří také v somatografu nejvíce homogenní skupiny. Většina ostatních sportovců nevykazuje extrémní mezomorfii, ale je v grafu umístěna od mezomorfních ektomorfů přes vyvážené mezomorfy až k endomorfním mezomorfům (viz. obr.4).

5. Závěry

Sportovní výkonnost jedince je podmíněna řadou faktorů, jejichž skladba a úroveň je výsledkem dlouhodobého působení různých podnětů – především tělesných zátěží – na organismus sportovce prostřednictvím sportovního tréninku. Dochází tak k postupné přestavbě příslušných orgánů a jejich funkcí – k jejich adaptaci na tyto tělesné zátěže.

Jedním z mnoha projevů změn, ke kterým dochází vlivem dlouhodobého působení sportovního tréninku, jsou také změny v tělesné stavbě. Na základě biologických genetických předpokladů jedinců se vlivem sportovního tréninku vyvíjí určitý morfofenotyp, jako výsledek účelově specifické adaptace morfologické struktury člověka k provádění určitých motorických činností (daného sportovního odvětví). Vzniká tak oboustranná vazba:

- dlouhodobé specifické tělesné zátěže vedou k postupným adaptačním proměnám tělesné stavby sportovce

- výsledná tělesná stavba, jako „nástroj“ k provádění motorického (sportovního) výkonu svými vlastnostmi (tělesnými rozměry, složením, funkčními parametry) značně ovlivňuje úroveň sportovního výkonu.

Našimi dlouhodobými výzkumnými měřeními a konfrontací s výsledky jiných autorů jsme dospěli k závěrům, potvrzujícím předešlé výroky. Pokusíme se je formulovat v několika bodech:

1. Víme-li, že fenotyp člověka je výsledkem interakce jeho genotypu a vlivů zevního prostředí, je fenotyp sportovců (zvláště vrcholových) značně ovlivněn někollikaletým působením tréninkových prostředků, specifických pro daný sport.

Tak jako jiné zděděné vlastnosti je i tělesná stavba člověka podmíněna predispozicemi genetickými. Působení tělesných zátěží, které přináší rozvoj funkční zdatnosti (zdokonalení fyziologických funkcí, biochemických procesů, nervosvalové koordinace atd.) je provázen také rozvojem a změnami somatických znaků.

2. Typickou změnou při pravidelném provádění zvýšené pohybové aktivity je vyšší podíl aktivní (tukuprosté) tělesné hmoty na úkor tukové tkáně. To se projevuje u velké většiny sportovců převládající mezomorfní složkou v jejich somatotypech. Tím se také odlišují od velké většiny nesportovní populace.

3. Pro určité sporty jsou typické některé změny v somatických parametrech, které zřejmě zefektňují strukturu předpokladů k danému sportovnímu výkonu. Je to dáno způsobem a intenzitou zatěžování určitých oblastí těla, resp. určitých svalových skupin. Sportovci jednoho sportovního odvětví proto mají tendenci se sbližovat ve znacích tělesné stavby.

4. Sportovní výkon je výsledkem multifaktoriálních vlivů z nichž každý má svoji váhu. Lidský organismus má schopnost kompenzovat určité nedostatky v některých faktorech vyšší úrovní faktorů jiných. Tato kompenzace má však svoje meze. Zásadní nedostatek v některých dominantních faktorech téměř znemožňuje dosáhnout vysoké úrovně výkonnosti v daném sportu. Platí to také pro somatotyp, který je jedním z faktorů sportovní výkonnosti (nejvíce však u sportů silového charakteru).

5. Somatotyp sportovce se vyvíjí už od dětského věku, kdy se začíná jedinec některému sportu věnovat. Ve výchozím stavu, který je dán zájmem dítěte o sport a zpravidla také určitou selekcí prováděnou tréninky, jde ještě o dětskou postavu, nevymykající se příliš z průměrné populace (slabé kosti i svaly).K výrazným změnám v celkové somatotypu, event. v jednotlivých somatických parametrech, dochází v postpubertálním období, v souvislosti s dokončováním biologického zrání a současnou intenzifikací tréninkových prostředků

6. Longitudální sledování sportovních gymnastů od dětského věku do dospělosti prokázalo, že dochází k postupnému „tvarování“ postavy, účelnému pro tento sport. Mohutně se rozvíjelo svalstvo paží a horní části trupu, zatímco dolní část trupu zůstala relativně štíhlejší. Současně s tím se vyvíjelo i složení těla, s minimálním podílem tukové tkáně. Těmito znaky se intenzívně trénující sportovní gymnasté postupně výrazně odlišili od stejně starých nesportovních jedinců.

7. Selekce, provedená vzhledem k určité tendenci tělesné stavby (např. převažující komponenty v somatotypu) a provedená už v dětském věku, může pozitivně pomoci (dítěti, rodičům, trenérům) při výběru určitého sportovního odvětví resp. může napomoci aby nedošlo k pozdějšímu zklamání z neúspěchu v tomto sportu.

LITERATURA:

1. ARNOLD, A. Körperentwicklung und Leibesübungen. Leipzig: Springer 1931

2. BACH, F. Körperliche Entwicklung und sportliche Leistung der Teilnehmer am Deutschen Turnfest 1953 im Hamburk. Freiburg: 1956

3. BARROW, H. H., Mc GEE, R. A Practical Approach to Measurement in Physical Education. Philadelphia: W.B. Saunders 1964

4. BAŠKIROV, P. N. aj. Strojenije těla i sport. Moskva: Izd. Mosk. Univ. 1968

5. BAŠKIROV, P. N. Učenie o fizičeskom rozvitii čeloveka. Moskva: Izdat. Mosk. Univ. 1962, 339 s.

6. BELEJ, M., Gáborová, M. Motorika a somatický profil poslucháčov telesnej výchovy na pedagogickej fakulte UPJŠ v Prešove. In Sborník prací konf. Osobnost učitele tělesné výchovy. Olomouc: Univ. Palack. 1981, s. 492 – 501

7. BOK,V. Klasifikace současných typologických technik z hlediska potřeb tělovýchovného výzkumu. Acta Univ. Carol. Gymn. 1972, sv. 8, č.2, s. 43 – 56

8. CARTER, I. E. L. Somatotype charakteristics of champion athletes. In Antropological congress dedic. to A. Hrdlicka, Praha: UK 1971, s.241 - 252

9. CONRAD, K. Der Konstitutionstypus. Berlin: 1963

10. DE GARAY, A., LEVINE, L., CARTER, J. E. L. Genetic and antropological studies of Olympic athletes. New York: Academic press, 1974

11. DRAŽIL, V. Omyly a předsudky v posuzování tělesného rozvoje gymnastů. Sport Gymn. 1975, roč. 25, č.5, s. 8 – 9

12. DROZDOWSKI, Z. Charakterystyka antropologiczno-somatyczna studentow vyzszej szkoly wychowania fizycznego w Poznaniu w latach 1952 – 1958. In 40 lat od kat. wych. Fiz. UP w Poznani. Poznaň:1959, s. 383 – 415

13. FETTER, V. a kol. Antropologie. Praha: Akademia 1957

14. GREBE, H. Genetische und Konstitutionelle Entwicklungsgrundlagen beim Sport. Mediz. Und Sport: 1962, r.2, č.2, s. 35 – 41

15. GRIMM, H. Základy konstituční biologie a antropometrie. Praha: SZN 1961, 140 s.

16. HAVLÍČEK, I. Zmeny úrovne pohybovej výkonnosti a telesného rozvoja u chlapcov a dievčat v priebehu trojročnej základnej lahkoatletickej prípravy. Teor. Praxe těl. Vých 1970, roč. 18, č. 10, s. 628 – 637

17. HAVLÍČEK, I. Metodologické východiská študia štruktúry a predikacie športového výkonu. In Acta Fac. Ednc. Phys. Univ. Comen. Bratislava: Univ. Comen 1975, s. 91 – 110

18. HAVLÍCEK, I. a kol. Vedecké základy športovej prípravy mládeže. Zborník VMR SÚV ČSZTV IX. Bratislava, Šport 1982

19. HAVLÍČEK, I., ŠELINGEROVÁ, M., RAMACSAY, L. Závislosť motorickej výkonnosti na biologickom veku. Teor. Praxe těl. Vých. 37, 1969, č. 12, s. 757 – 761

20.HEATH, B. H. A Comparison of Somatotypes Methods. Amer. J. phys. Antrop. 1966, roč.

24,, č.1, s. 87 – 89

21.HEATH. B. H. Sovremennyje metody somatotypologii I. Vopr. Antropologii 1968, č.29, s.

20 2pr. Antropologii 1969, č.33, s. 60 – 79

22. HEYWARD, V. V., STOLARCZYK, L. M. Applied Body Composition Assesment.

Champaign: Human Kinetics 1996, 221 s.

23. HORNOF, J. a kol. Hygiena tělesných cvičení. Praha: Avicenum 1967

24. HRČKA, I., ZRUBÁK, A. Telesné zloženie a somatotypy kulturistov, futbalistov a šermiarov. Teor. Praxe těl. Vých. 1973, roč. 21, č.6, s. 362 – 368

25. HRDLIČKA, A. Lidská typogenie. Antropologie 1939, roč. 17, s. 327 – 337

26. CHARVÁT, J. Život, adaptace a stress. Praha: Avicenum 1970, 134 s.

27. CHOUTKA, M. Problematika teorie sportovního výkonu. Teor. Praxe těl. Vých. 1971, roč. 19, č.12, s. 730 – 736

28. CHOUTKA, M. Teorie a didaktika sportu. Praha: SPN 1976, 184 s.

29. CHOVANOVÁ, E., PATAKI, L. VAVROVIČ, O. Somatotypologická charakteristika mladých vzpieračov. Teor. Praxe těl. Vých. 1983, roč. 31, č.1, s. 32 – 35

30. CHYTRÁČKOVÁ, J. Vztah somatotypu a výkonnosti u žen. Teor. Praxe těl. Vých. 1979, roč. 27, č.3, s. 161 – 166

31. CHYTRÁČKOVÁ, J. Longitudinal kinantrhropometric research of primary school pupils attending the 1. – 3. Class. In Proceed. Physicae Educ. Sport of Child. and Youth. Bratislava: Univ. Comen. 1989, s. 62 – 65

32. JAKOVLEV, N. N. et al. Fyziologické a biochemické základy sportovního tréninku. Praha: SPN 1962

33. JUŘINOVÁ, J. Úvahy o stavbě a složení těla vrcholových sportovců. Teor. Praxe těl. Vých. 1967, roč. 15, č. 12, s. 751 – 753

34. KNUSSEMANN, R. Makrosomie – Mikrosomie als Körperbautypologische Variationsreihe II. Ordnung. HOMO 1961, roč. 12, č. 1, s. 1 – 16

35. KODÝM, M. Hovoří lékař. Sport. Gymn. 1977, roč. 27, č. 3, s. 10 – 11, č. 4, s. 4 – 5

36. KOMADEL, L. a kol. Vplyv športovej prípravy na zdravie, morfologický a funkční vývoj mládeže. Tren. Cvič. 1969, roč. 13, č. 12, s. 6 – 7

37. KOMADEL, L., HAVLÍČEK,I. Dependence of performance in track and field on body developmen in the age of 11/15 years. In: XXth world congress in sports medicine congress proceedings. Victoria, Australia 1974, s. 502 – 505

38. KOSOVÁ, A. Somatotyp vrcholových basketbalistů. Teor. Praxe těl. Vých. 1983, roč. 31, č. 1, s. 38 – 44

39. KOVALČÍKOVÁ, J. ŠTULRAJTER, V., ŽÁK, F. Antropometrická, funkčná a motorická charakteristika vrcholových športovcov. In Morfologické, funkčné a somatotypologické charakteristiky športujúcej mládeže. Bratislava: SÚV 1986, s. 140 – 153

40. KOVALČÍKOVÁ, J. Vstup do menarché a priebeh menštruačného cyklu športovkyň. In Morfologické, funkčné a somatypologické charakteristiky športujůcej mládeže. Bratislava: SÚV 1986, s. 75 – 83

41. KRAJNÍK, B. Základní pojetí a genetická analýza konstitučních lidských typů. Čas Lék. Čes. 1944, č. 83, s. 1355 – 1358, 1373 – 1386

42. KRETSCHMER, E. Körperbau und Charakter. Berlin: Vrlg. J. Springer 1926, 214 s.

43. KRUPIČKA, E. Působení tělocviku na tělo lidské. Sokol 1872, r. 2, s. 105 – 106, 113 – 116, 121 – 122, 129 – 132, 137 – 140, 145 – 148

44. KUKUŠIN, G. I. Sport i fizičeskoe soveršenstvo molodogo pokolenija. Teor. Prakt. Fiz. Kult. 1967, roč. 30, č. 9, s. 5 – 9

45. LEBL, KRÁSNIČKOVÁ. Růst dětí a jeho poruchy. Praha: Galén 1996

46. LJASSOTOVIČ, S. I. Morfofunkcionalnyj status vysokokvalificirovanych gimnastov. Gimnastika 1975, č. 1, s. 24 – 26

47. MAAS, G. D. The physique of Athletes. Leiden: Leid Univ. Press 1974, 80 s.

48. MALKOVSKÁ, M. K problematice tělesné stavby čs. sportovních gymnastek. Sport. Gym. 1975, roč. 25, č. 3, s. 4 – 5, s. 8

49. MATEJKOVÁ, J. Niektoré somatickéa funkčné znaky športovcov vysokej výkonnosti. Teor. Praxe těl. Vých. 1974, roč. 22, č. 10, s. 399 – 405

50. MĚKOTA, K. Somatický profil, tělocvičné výkony a pohybové vzdělání nově přijatých posluchačů hornicko-geologické fakulty VŠS v Ostravě. In Sborník VR ÚVČSTV 1, 1965, s. 93 – 119

51. NEWSHOLM, E. Fatique stops play. New Scientist 1989, roč. 119, č. 1631, s. 39 – 43

52. NOVÁK, Z. Biotypologické vyšetření československých zápasníků. Sokol 1950, roč. 70, č. 8, s. 97 – 116

53. NOVÁK, Z. Somatické zvláštnosti niektorých športovcov. Lekár. Obz. 1, 1952, s. 413 – 416

54. NOVOTNÝ, V. Antropologická problematika v tělovýchovné lékařské praxi. Prakt. Lék. 40, 1960, č. 13, s. 583 – 588

55. NOVOTNÝ, V. Somatometrická studie vrcholových čs. plavců. In Acta Fac. R. N. Univ. Com. Anthrop. Bratislava: UK 1961, s. 157 – 166

56. NOVOTNÝ, V., TAFLOVÁ, R. Biological age and sport fitness of young gymnasts women. In Anthropological Congress dedicated to A. Hrdlička. Praha 1971, s. 123 – 130

57. ORVANOVA, E. K otázce dědičnosti telesnej stavby. Teor. Praxe těl. Vých. 1985, roč. 33, č. 8, s. 472 – 477

58. ORVANOVA, E. Physical structure of winter sports athletes. Journal of Sport Sciences 1987, č. 5, s. 197 – 248

59. PAVLÍK, J. Konstituce v lékařství a nomografický výpočet Violových somatických typů. Čas. Lék. čes.1948, r. 87, č. 40, s. 1048 – 1053

60. PAVLÍK, J. Somatická charakteristika československých vrcholových gymnastů. Teor. Praxe těl. Vých. 1971, roč. 19, č. 10, s. 586 – 594

61. PAVLÍK, J. Obecná tělesná výkonnost a somatotypy vrcholových sportovních gymnastů a studentů pedagogické fakulty. In Sborník „Za vyšší úroveň tělesné výchovy“. Brno: UJEP 1973, s. 229 – 260

62. PAVLÍK, J. Zvláštnosti tělesné stavby 11 – 13letých sportovních gymnastů. In Sborník prací pedagogické fakulty. Brno: UJEP 1977, s. 103 – 122

63. PAVLÍK, J. Longitudinální sledování některých somatických a motorických znaků u 10 – 14letých gymnastů. Závěrečná zpráva dílčí úlohy stát. výzk. úkolu č. VIII – 5 – 12/5.3.1 Brno: 1980, s. 14 – 35

64. PAVLÍK, J. Somatický vývoj 9 – 16letých sportovních gymnastů. Teor. Praxe těl. Vých. 1982, r.30, č. 11, s. 679 – 687

65. PAVLÍK, J. Vliv dlouhodobého tréninku sportovní gymnastiky na somatický vývoj dětí a mládeže. In Ontogeneze lidské motoriky. Praha: VR ÚV ČSTV 1985, s. 264 – 269

66. PAVLÍK, J. Změny tělesné stavby československých vrcholových sportovních gymnastů v posledních 20 letech. In Acta Univ. Palack. Olom. XXII. Olomouc: PU 1991, s. 415 – 419

67. PAVLÍK, J. Der Einfluss eines intensiven Turntrainings auf die Entwicklung des Körperbaus. In Sborník konfer. „Sport in Schule, Verein und Betrieb“. Postdam: Univ. – DVS 1993, s. 130 – 134

68. PAVLÍK, J. Somatic charakteristics of ultramarathon runners. In Proceedings Confer. Sport Kinetics 95´. Praha: Phys. Educ. Sport 1996, s. 346 – 348

69. PAŘÍZKOVÁ, J. Rozvoj aktivní hmoty a tuku u dětí a mládeže. Praha: SZN 1962, 134 s.

70. PAŘÍZKOVÁ, J. Stanovení tělesného složení měřením dvou kožních řas. Teor. Praxe těl. Vých. 1965, roč. 13, č. 3, s. 129 – 132

71. PAŘÍZKOVÁ, J. Tělesné složení a jeho změny jako ukazatel zdatnosti v průběhu ontogenesy. Teor. Praxe těl. Vých 1965, roč. 13., č. 11, s. 513 – 517

72. PAŘÍZKOVÁ, J. Měření kožních řas jako ukazatel podílu tuku a aktivní hmoty při výzkumu pohybové zdatnosti. Teor. Praxe těl. Vých. 1966, roč. 14, č. 10, s. 614 – 617

73. PAŘÍZKOVÁ, J. Morfologické předpoklady výkonnosti u mládeže. In Acta Fac. Educ. Phys. Comen. X, 1971, s. 299 – 302

74. PAŘÍZKOVÁ, J. Složení těla a lipidový metabolismus za různého pohybového režimu. Praha: Avicenum 1973, 236 s.

75. PEREČÍNSKÁ, K. Somatické a motorické faktory v struktúre športového výkonu športových gymnastok. (Kandid. dizert. práce) Bratislava: FTVŠ 1993, 120 s.

76. PEREČÍNSKÁ, K. Telesný stav športových gymnastiek výkonnostnej a vrcholovej úrovne. Tel. Vých. Šport 1995, roč. 5, č. 1-2, s. 40 – 42

77. PŘIDALOVÁ, M., ZAPLETALOVÁ, L. Tělesné složení a typologie lyžařů. In Sborník „Optimální působení tělesné zátěže“. Hr. Králové: Ped. fak 1996, s. 72 – 79

78. RIEGROVÁ, J. Typologická studie olomouckých dětí ve věku 10 až 15 let. Teor. Praxe těl. Vých. 1983, roč. 31, č. 3, s. 106 – 114

79. RIEGROVÁ, J. Hodnocení vývoje dětí ve vztahu k intenzivní pohybové činnosti. Teor. Praxe těl. Vých 1984, roč. 32, č. 3, s. 170 – 180

80. RIEGROVÁ, J., VODIČKA, P. Vztah somatotypu a motorické výkonosti u dětí a dospělých. Tel. Vých. Šport 1992, roč. 2, č. 3, s. 41 – 43

81. RIEGROVÁ a kol. Hodnocení tělesné stavby studentů TV – UP v Olomouci. In Sborník „Optimální působení tělesné zátěže“. Hr. Králové: Ped. fak. 1994, s. 80 – 83

82. ŘEHOŘ, E., LÁNÍČEK, P. Antropometrické hodnoty a tělesná stavba žáků plaveckých sportovních tříd. In Sborník věd rady ÚV STO, Bratislava: 1973, s. 137 – 158

83. SELIGER, V., CHOUTKA, M. Fyziologie sportovní výkonnosti. Praha: Olympia 1982, 121 s.

84. SHELDON, W. H., STEVENS, S. S., TUCKER, W. B. The varieties of human physique. New York: Hafner Publ. Comp. 1963

85. SHELDON, W. H., DUPERTIUS, C. W., Mc DERMOTT, E. Atlas of men. New York: Harper a. Brothers 1954

86. SCHOLZOVÁ, A. et al. Fyziologická, antropometrická a motorická charakteristika volejbalistov při výbere do SVŠ a po jednoročnom tréningu. In Morfologické, funkčné a somatotypologické charakteristiky športujúcej mládeže. Bratislava: SÚV, 1986, s. 42 – 45

87. SILLS, F. D., MITCHEM, J. Prediction of Performance on Physical Fitness Tests by Means of Somatotype Ratings. Res. Quart. 1957, 28, s. 28 – 64

88. SUKOP, J. Závislost vývojových změn svalové síly na somatickém rozvoji. Těl. Vých. Sport Mlád. 1997, roč. 63, č. 3, s. 40 – 42

89. SWALUS, P. Le somatotype des etudiants de lÍnstitut d´Education Physique. Hermes, Rev. Inst. Educ. Phys. II., 1967 – 68, s. 56 – 68

90. ŠELINGEROVÁ, M. ORVANOVÁ, E. Somatic charakterization of weight lifters regard to their performance, and somatotypologic classification. Acta Facult. Rer. Natur. Univ. Comenianae. Anthropologia, Bratislava: SPN. 1991, Vol. 34 – 35, s. 79 – 93

91. ŠELINGEROVÁ, M. Antropometrická a typologická charakteristika krasokorčuliarov. Tel. Vých. Šport, 1991, r. 1, č. 3, s. 10 - 16

92. ŠELINGEROVÁ, M., HAVLÍČEK, I., MORAVEC, R. Biologický vek športovcov v puberte. In Acta fac. Educ. phys. UC XXXVI. Bratislava, UK 1995, s. 99 – 104

93. ŠTĚPNIČKA, J. Somatotyp a výsledky některých motorických testů u vrcholových sportovců a průměrných cvičenců. Teor. Praxe těl. Vých. 15, 1967, č. 12, s. 744 – 750

94. ŠTĚPNIČKA, J. Typologie a motorika. Teor. Praxe těl. Vých. 1970, r.18, č. 4, s. 225 – 231

95. ŠTĚPNIČKA, J. Somatotypy československých vrcholových sportovců. Teor. Praxe těl. Vých, 1970, roč. 18, č. 12, s. 722 – 731

96. ŠTĚPNIČKA, J. Typologická a motorická charakteristika sportovců a studentů vysokých škol. Praha: Univ. Karl. 1972, 187 s.

97. ŠTĚPNIČKA, J. Typologie sportovců. Acta Univ. Carol. Gymn. 1974, č. 1, s. 67 – 90

98. ŠTĚPNIČKA, J. Somatotyp, držení těla, motorika a pohybová aktivita mládeže. Acta Univ. Carol. Gymn. 12, 1976, č. 2, s. 11 – 93

99. ŠTEPNIČKA, J., CHYTRÁČKOVÁ, J. KASALICKÁ, V. Somatotyp a pohybové nadaní u žáků ZDŠ. Teor. Praxe těl. Vých. 1977, roč. 25, č. 9, s. 551 – 559

100.TANNER, J. M. The Physique of Olympic athlete. London: G. Alen 1964

101.TITTEL, K. Zusammenhänge zwischen Konstitutiontypen und körperlicher Leistungfähigkeit (speziell im Sport).Homo 1961, r. 12, s. 223 – 234

102.TITTEL, K. Zur Biotypologie und funktionellen Anatomie des Leistungsportlers. In Nova Acta Leopoldina 1965, r. 30, s. 7 – 225

103.TITTEL, K., WUSCHERK, H. Anthropometrische Messverfahren zur Bestimmung der Beziehungen zwischen Körperbaumerkmalen und sportrlicher Leistungfähigkeit. Teor. Praxis Körperkult. 1974, roč. 23, č. 2, s. 137 – 158

104.TITTEL, K. WUTSCHERK, H. Die Bestimmung des Körperbautypus. Theor. Praxis Körperkult. 1974, roč. 23, č. 2, s. 171 – 177

105.TOLAR, V., ŠABAT, K. Violova metoda určení tělesného konstitučního typu člověka a

naše modifikace anthropometrického stolu. Sbor. Lékařský 1943, roč. 45, s. 175 – 208

106.ULBRICH, J. Využití vývojových zákonitostí pro výběr sportovních talentů. In Acta Fac.

Educ. phys. Univ. Comen. X, 1971, s. 89 – 101

107.ULBRICHOVÁ, M. Somatická charakteristika sportovců jako podklad pro výběr

sportovně talentované mládeže. Teor. Praxe těl. Vých. 1980, roč. 28, č. 3, s. 151 – 155

108. ULBRICHOVÁ, M. Morfologický stav sportovních gymnastek TSM. Trenér 1983, roč.

10, č. 2, s. 23 – 26

109. ULBRICHOVÁ, M., Sukop, J. Vývoj specifické tělesné výkonnosti a somatických

dispozic u veslařů. Tel. Vých. Šport 1992, roč. 2, s. 40 – 44

110. WILLGOOSE, C. E. Body Types and Physical Fitness. J. Hlth. phys. Educ. 1956, č. 6, s.

26 – 27

111. WOLAŃSKI, N. Postawa ciala a funkcjovowanie organizmu czlowieka. Kult. Fizyczna

1956, roč. 10, s. 737 – 742

112. WOLANSKI, N. Rozvoj biologiczny czlowieka. Warszawa: 1980, 438 s.

113. WUTSCHERK, H. Die Antropometrie – eine Methode für die sportliche Praxis. Theorie

Praxis Körperkult. 1969, roč. 18, č. 7, s. 648 – 661

114. ZÁHOREC, J., Rouš, J., ŘEZNÍČKOVÁ, M. Somatická, funkčná a motorická

charakteristika vrcholových športovcov v plavání.In HAVLÍČEK, I. a kol. Športová

príprava talentovanej mládeže. Zborník VMR SÚV ČSZTV XIII. Bratislava, Šport

1987, s. 278 – 294