Klasifikační vlastnosti (seznamy)

Popis stránky:

   Tato stránka demonstruje možnosti kaskádových stylů CSS1 při nastavení klasifikačních vlastností a seznamů. Obsahuje tři ukázky. První je neformátovyný text (PRE), který však v Internet Exploreru 4 není funkční. Další dvě ukázky demonstrují použití seznamů. Zde si můžete naopak všimnout nefunkčnosti dosazení obrázku za odrážku položky a vřazení položky do seznamu u Netscape Navigatoru 4.7. Pod ukázkami je vždy uvedena přesná definice nastavení vlastností. Pro lepší přehlednost je pro definici stylu odstavců použit specifický styl jehož popis vlastností je ( color: #ff0000; font-family: courier new mono; font-size: 12; ). Jako předloha pro texty odstavců byla použita kniha Frederica Pohla, Gateway (1977). Obsah demonstračních ukázek nijak nesouvisí s účelem stránek.

Ukázka 1:

To už jsme oba úplně oživli a zdálo se, že situace dál bude vyvíjet dvojím způsobem. Buď jsme mohli předvést takovou tu scénu typu "A l e t y s m i p ř e c i ř í k a l a, ž e m ě m i l u j e š" a "A l e j á t o h l e v y l o ž e n ě n e s n á š í m", apod. a zakončit to pravděpodobně v posteli nebo naprostým rozchodem. Nebo jsme mohli udělat něco, abychom na to všechno úplně zapomněli. Klára patrně myslela stejně jako já, protože vyklouzla ze sítě a začala se oblíkat. "Poď do kasina," řekla vesele. "Cítím, že dneska budu mít štěstí."

ODSTAVEC:
 - white-space: pre

Ukázka 2:

• Najednou mi připadalo, že je pořád sama. Neměla k tomu žádnej pádnej důvod. Ona - nevím, co s ní bylo, ale připadala mi jako jediná osoba na Gateway, co nevyhrožovala, nekárala, nebyla náročná. Každej jinej chtěl něco, co jsme mu nechtěl dát nebo si odmítnul vzít to, co jsem mu nabízel. Lousie byla jiná. Byla přinejmenším o dvanáct let starší než já a fakt vypadala výborně. Tak jako já i ona nosila standardní oblek Korporace - krátkou kombinézu, výběr ze tří neatraktivních barev. Ale ona si to oblečení přešila pro sebe a tu výsadkářskou uniformu předělala na dvojdílné oblečení s těsnýma šortkama, široký otevřený vršek s odhaleným břichem. Všiml jsem si, že poznala, jak si ji prohlížím, a já byl najednou v rozpacích. "Vypadáš dobře", řekl jsem jí.
• Všichni jsme ustoupili o mikroskopický krok, ale nevadilo to, stejně nevycházeli na naší úrovni. První vyjelo šachtou nějaký velký zvíře Korporace, jehož jméno jsem si nezapamatoval, potom čínskej strážce, potom někdo v uniformě Konečné nemocnice s pacientem, kterýho držel, aby neupadl. Znal jsem ten obličej, ale ne jméno, jednou jsem ho viděl na večírku na rozloučenou, možná i na několika, malý, starší černý muž, co vyletěl dvakrát nebo třikrát úplně bezúspěšně. Měl otevřené a dost jasné oči, ale vypadal k smrti vyčerpanej. Bez údivu se díval na dav kolem šachty a pak zmizel.
• Ležela na nejnižším lůžku trojité palandy v pokoji s celkem dvanácti místy. Tři nebo čtyři další byly obsazený, dvě zakrýval izolační závěs, mléčně plastikový, takže přes něj bylo vidět jen matně. Nevěděl jsem, kdo tam leží. Sheri sama vypadala jako když mírumilovně odpočívá, jednu ruku měla pod hlavou, ty krásný oči měla zavřeny, svou charakteristickou bradu s dolíčkem měla položenou na zápěstí. Její dva spolucestující byli v pokoji taky, jeden spal a jeden seděl před holografickým zobrazením prstenců Saturnu. Jednou nebo dvakrát jsem ho potkal, Kubánec nebo Venezuelan nebo něco takového, z New Jersey. Jediný jméno, na který jsem si u něj vzpomněl, bylo Manny. Chvíli jsme spolu klábosili a on mi slíbil, že řekne Shery, že jsem tam byl. Odešel jsem a namířil jsem si to do jídelny na kafe, přitom jsem přemejšlel o jejich letu.
• Když Sheri pustili z nemocnice, byl pekelnej večírek, byla to kombinace uvítacího, blahopřejného a rozlučovacího večírku, protože Sheri druhý den odjížděla na Zemi. Byla zesláblá a roztřesená, ale byla veselá, a i když nemohla moc tancovat, seděli jsme spolu an chodbě půl hodiny, objímala mě a tvrdila, že se jí po mě bude stýskat. Strašně jsem se opil. Byla pro to vhodná příležitost. Sheri a její kamarád Kubánec platili útratu. Nakonec jsem se tak opil, že jsem se se Sheri nemohl rozloučit, protože jsem musel jít zvracet na záchod. I když jsem byl tak opilej, bylo mi to děsně líto. Byla to pravá skotská whiska z Gleneagle. Žádná taková ta bílá laciná whiska nevalný kvality, vyrobená bůhví z čeho.

SEZNAM:
 - list-style-type: square; list-style-position: outside;
POLOŽKA SEZNAMU:
 - margin-left: -20px; margin-bottom: 2px

Ukázka 3:

• Usnula v mojí posteli. Nechal jsem jí tam a šel jsem se projít do Centrálního parku. Zašel jsem ke Kláře, zjistil jsem, že není doma, nechal jsem jí vzkaz, aby věděla, kde jsem, a asi tak za hodinu jsem prostě ležel na zádech a díval jsem se na zrající moruše na stromě. Nebyl tam nikdo, jen pár turistů, co se ještě vyběhli podívat, než odletí. Nevěnoval jsem jim pozornost, ani jsem neslyšel, jak odchází. Bylo mi líto Louisy a Forehandových a ještě víc jsem litoval sám sebe. Neměli štěstí, ale to, co jsem neměl já, bolelo mnohem víc, neměl jsem odvahu se vydat tam, kde bych na štěstí mohl narazit. Nemocné společnosti vylousknou dobrodruhy jako pecičky z hroznového vína. A ty pecičky k tomu nemají co říct. Řek bych , že totéž se týkalo Kolumbových námořníků nebo pionýrů, co svou vlastní silou táhli naložené vozy přes území Komančů, museli být ochromeni strachy tak jako já, ale neměli moc na vybranou. Jako já.
• Nespal jsem, i když jsem byl fyzicky vyčerpanej. Chvíli jsem seděl na prádelníku u sebe v pokoji. Pak jsem zase odešel. Pamatuju si, že jsem s někým mluvil, myslím, že to byl nějakej zbloudilej turista z lodi z Venuše, a povídali jsme si o tom, jak dobrodružné je povolání prospektora. Pamatuji si, že jsem jedl v jídelně. A celou tu dobu jsem přemejšlel: chtěl jsem zabít Kláru. Všechen ten vztek jsem měl v sobě a sám j sem o něm nevěděl, dokud ona neotočila tím kohoutkem. Nevěděl jsem, jestli mi odpustí. Nebyl jsem si jistej, jestli by to měla udělat a dokonce jsem si ani nebyl jistej, jestli to chci. Nedovedl jsem si představit, že bysme zase někdy mohli být milenci. Ale nakonec jsem byl přesvědčenej o tom, že jsem se chtěl omluvit. Nikdo tam nebyl. Jenom baculatá černoška, pomalu skládala oblečení s tragickým výrazem v tváři.
• Moje malá stará loď - smradlavá, bolestná, fádní rakev, v níž jsem se řítil skoro dva měsíce úplně sám, mluvil sám se sebou, hrál hry sám se sebou, byl jsem sám sebou unaven - letí rychlostí nižší než je rychlost světla. Natáhl jsem se, abych se podíval na monitor, který teď byl relativně "dole" u mě, protože se snižovala rychlost, a nic vyjímečnýho jsem tam neviděl. Jo, byla tam hvězda, ano. Byla tam spousta hvězd rozesetých ve skupinkách, co mi ani v nejmenším nic nepřipomínaly, několik odstínů modré, od jasné až po takovou, co řezala do očí, červená, co byla spíš intenzívní než svítivá. Takovej červenej uhlík, vypadal zlostně, o nic jasnější než je Mars nebo Země, ale ta červená byla temnější, ošklivější.
• Gateway byla horká a zatuchlá. Gateway Dvě byla docela chladná, takže jsem si musel půjčit kabát, rukavice a teplé spodní prádlo. Gateway páchla potem a kanály. Gateway Dvě měla příchuť rezavé oceli. Gateway byla živá a hlučná a plná lidí. Na Gateway Dvě nebylo slyšet skoro žádné zvuky, nahlučení tu bylo jenom sedm lidských jedinců, když nepočítám sebe. Heecheeové opustili Gateway Dvě nedokončenou. Některé tunely končily holou skálou ale takových tam bylo jen pár tuctů. Zatím tu nikdo nezačal pěstovat vegetaci aveškerý vzduch tady pocházel z chemických procesů. Parciální tlak kyslíku byl méně než 150 milibarů a zbytek atmosféry byla směs dusíku a hélia, celkem to bylo něco málo víc než polovina normálního tlaku na Zemi. To bylo příčinou toho, že hlasy tu zněly pronikavě, ataky toho, že se mi prvních pár hodin špatně dýchalo.

SEZNAM:
 - list-style: circle inside url(./images/smile.gif);
POLOŽKA SEZNAMU:
 - margin-left: 0px; margin-bottom: 10px