 |
 |
|||
Matematika pro všechny v kontextu didaktiky matematiky
1. Úvod
V textu čtenáři připomeneme některé pojmy z oblasti didaktiky matematiky a pedagogiky s cílem zdůraznit význam a využitelnost připravených materiálů.
Podstatným, současným rysem proměny výuky, je ústup od tzv. frontální výuky. Ta leckde ztrácí své dominantní postavení, které ještě před nějakou dobou měla. Výzkumníci a didaktici národního i světového významu dospěli k poznání, že pasivní transmise (z pohledu žáka) vytváří poznatkový aparát, který umí žáci často reprodukovat, nejsou však schopni jej použít na řešení úloh. To potvrzují i výsledky výzkumů matematické gramotnosti či znalostí žáků v matematice. Výuka by proto i v matematice měla probíhat novým způsobem, na základě postupného vytváření jednotlivých pojmů a jejich zařazování do poznatkových struktur, ne však předáváním hotových poznatků či algoritmů.
Didaktika matematiky nemůže vycházet jen ze struktury samotné matematiky a jejího logického systému. Tím by mohla nastat situace, kdy učivo bude vykládáno logicky přesně, ale bez zřetele k zákonitostem mentálního vývoje žáků. Má-li být vyučování matematice úspěšné, musíme mít na zřeteli procesy žákova myšlení. Musíme též vhodně volit psychologicky zdůvodněnou metodu vyučování. Matematické pojmy vznikly na základě abstrakcí reálných situací (představy čísla, bodu, přímky, atd.). Pojmy se nejprve budují na základě intuitivního myšlení a teprve později pomocí dedukce dochází k vybudování uceleného systému poznatků. Jedna z metod didaktiky matematiky je tedy dedukce. Další metodou je například indukce, která umožňuje vybudovat poznání v matematice tak, aby studenti chápali matematiku jako předmět, ve kterém je znalost a logické pochopení prvků vyšší úrovně podmíněno pochopením a znalostí prvků nižší úrovně. Úspěšnost vyučování závisí na volbě psychologicky zdůvodněné metody vyučování.
Výukové metody jsou nejvýznamnější formou komunikace mezi učiteli, představují cestu k dosažení daných cílů (Maňák et al, 2008). Uveďme jednu z možných klasifikací výukových metod (Maňák & Švec, 2003, s. 49): výukové metody klasické, aktivizující a komplexní. Klasické výukové metody Maňák a Švec dále dělí na: slovní, názorně demonstrační a dovednostně praktické. Aktivizující metody rozdělují na: diskusní, heuristické, řešení problémů, metody situační, inscenační a didaktické hry. V této klasifikaci pak člení Komplexní výukové metody na: frontální výuku, skupinovou a kooperativní výuku, partnerskou výuku, individuální a individualizovanou výuku, samostatnou práci žáků, kritické myšlení, brainstorming, projektovou výuku, výuku dramatem, otevřené učení, učení v životních situacích, televizní výuku, výuku podporovanou počítačem, e-learning, sugestopedii a superlearning a hypnopedii.
další kapitola: 2. Metody
